na Blog.cz

Krásná dvacítka je tu! A když už to číslo obsahuje dvojku, budu v dvojkovém duchu i pokračovat. Vyberu podruhé druhou skladbu od interpreta, jehož jsem tu už kdysi měl. Heh, jakpak mi asi hrábne tehdy, až budu vyhlašovat dvaadvacátý song týdne? Raději se nechme všichni překvapit, protože já jsem naprosto nevypočítatelné individuum a těžko říct, který song vyberu. Možná Song 2 od Blur, ať je to hezky tematické? No, uvidíme. Pokud na to budu mít ten týden náladu, pak klidně.

Docela mě irituje, že tu poslední dobou nic kromě nových songů týdne nepřibylo. Chtělo by to nějakou autorskou tvorbu, to je jasný, na tom se snad všichni shodnem. Ale co byste doopravdy chtěli? To je ono. Musíte mě na rovinu říct, co byste si přáli - a já zkusím vaším přáním vyhovět. Pro mě je zkrátka důležité to poznání vědět, že o mé výtvory někdo stojí. Teda ne že bych nebyl lartpourlartista (bože, to je děsný slovo! ale hezky zní), ale sám pro sebe si píšu spíš jiné záležitosti, které nejsou zrovna veřejnosti publikovatelné. Když už jsme u toho popichování, co takhle zadat Sáiosovi nějaké to drabble? Libovolných pět slov? Prosím, předhoďte je. Už dlouho jsem si žádné drabblátko nenapsal. A mé prsty se již těší, až budou moci něco kolem sta slov napsat.

Konec omáčky, nástup songu týdne; pro tento týden jsem vyhlásil opět něco od mé oblíbené švédské dvojky Roxette. Tentokrát jednu takovou oddychovku z alba Charm School s názvem No One Makes It On Her Own.

Devatenáctka. Jen krok před dvacítkou, kterou si vychutnám příští týden. Heh? Že už s tím věčným rozplýváním se nad songy týdne jsem trapný? No jo, jsem. Přiznávám to, oficiálně. Ale na druhou stranu si to zkrátka nemůžu odpustit. Omáčka tu musí být, to je jasný. Mohl bych třeba zmínit svůj tradiční údiv nad tím, jak ten čas letí. Ale vemte si to takhle: za chvíli už bude půlka roku za námi. Jasně, léto a konec školy je už téměř na dohled a jízlíví šprti a jiní mně nepříjemní lidé by mohli utrousit, že je "nejvyšší čas zpravit si známky".

S touhle větou jděte laskavě někam. Já jsem rád, že mám čas na to číst, psát, dívat se na své oblíbené filmy a seriály a překládat anime. Učit se? No to je teda v mém případě čirá utopie! Fakt nevím, kdy jsem se naposledy cíleně doma učil. A už vůbec si nepamatuju, že bych se kdy učil jen tak z libovůle pro radost, nikoli hnán obavou ze zítřejší písemky. Sájesn fikšn to jest.

Dnes jsem ve výtečné náladě. Nemám k tomu důvod, ale jsem v ní. Prosím, nemyslete na takové věci, že mám téměř vždy dobrou náladu proto, že kouřím trávu, šňupu kdovíco a takovéhle věci. Já se často o to ani nesnažím mít dobrou náladu, ale ona ke mně přichází zkrátka jen tak, bez důvodu. Zkrátka jako by za vámi chodil nějaký starý známý, s nímž vždy dobře pokecáte a máte z toho pak prvotřídní radost.

Přesně tak, tak se mám. A k dobré náladě mi mimojiné přispívá i píseň, kterou si teď po několikáté pouštím a kterou bych teď rád vyhlásil songem týdne. Je to irská lidová píseň s názvem Humours of Glendart - a přestože si asi říkáte, že jste ji určitě v životě neslyšeli, nebyl bych si být vámi tak jistý. Naschvál - poznáte, v jakém filmu tahle veselá irská lidovka zazněla?

Další neděle, jen krok od nového týdne, s nímž už je spojeno tradičně vyhlášení nového songu týdne.

Když už jsme u těch tradic, tak už je pro mě zvykem ještě předtím, než se tu vykecám o samotném songu, napsat ještě nějakou nesouvisející slovní omáčku. Dnes asi nebude moc dlouhá, protože se mi tento týden neodehrálo zas až něco tak zásadního, že bych měl potřebu vám to sdělit. Nebo vlastně jo, jedna poněkud nešťastná věc, ale čert ji vem. O té věci sem psát nebudu, ale důležité je, že teď se mám opět fajn a mám chuť opět něco psát, opět překládat japonské seriály a... mám zkrátka opět perfektně pozitivní náladu.

Dnes mám celý den zataženy okenní rolety, otevřená okna a před sebou vychlazené pití a zmrzlinu. Pro mě zřejmě ta nejvhodnější kombinace, jak strávit tento horký den.

A abych ho měl ještě lepší, pouštím si celý den různou muziku. Jednu skladbu z těch, které jsem si dneska zatím vyposlechnul, jsem také vybral právě jako song tohoto týdne. Je jím dobře známá děkovačka mé oblíbené Alanis Morissette s populárním kontroverzním klipem.

Heh. Tohle bude článek z trochu netypického soudku, který na tomto blogu nejspíš jen tak nenajdete. Teda možná jediný takový trochu podobný článek tomuhle by mohl být pamětnický článek z minulého listopadu, protože tenhle článek se taky bude týkat vzpomínání a takového toho hraní si na pamětníka. Heh, hrát si na pamětníka, i když jste se narodili teprve v roce 1994? Inu, proč ne. Čím starší budu, tím namyšlenější pamětník nejspíš budu. Koncentrace vět sdělovaných mými ústy ve stylu "jó tehdá, to byly časy", "víš, to my tehdá jsme nemohli", "no jo, ta dnešní mládež", "bejvávalo, bejvávalo" a podobně bude nejspíš přímo úměrná mému věku. Hohó, já jsem tu zapletl i matematiku! No tohle, má profesorka z matematiky by asi měla radost. Nebo spíš můj fyzikář, ten je takový posedlý závislostmi různých veličin na úměrnosti, ten by se u toho velmi pravděpodobně rozplýval.

Ale dost zbytečných keců, jdeme rovnou k věci.

Tenhle článek jsem chtěl napsat už včera, jenže nebyl čas. Včera jsem si totiž zčistajasna vzpomněl na mé mládí, na mé rané slohovky z dob základní školy a napadlo mě, že bych sem mohl hodit nějaký můj výtvor. Bohužel, sešit s výtvorem, na nějž si doteď pamatuju a chtěl jsem ho sem hodit, jsem bohužel mezi tím stohem sešitů, co ve sklepě uchovávám (jsou tam hezky poctivě sešity od první třídy až do současnosti, bacha na mě), nenašel. Místo toho jsem však narazil na omalovánky s králíčkem Azuritem, které jsem tak hezky svými čmáranicemi zprasil, a pak jsem ještě vypíchnul jednu chuťovku.

Pojďte se mnou zabrouzdat do vod mého raného mládí.

Tuším, že to bylo buď včera nebo předevčírem, co za mými okny pršelo a zároveň krásně svítilo slunce. Jak asi už víte, mám rád deště, zvláště ty letní, ale tenhle déšť, byť byl jarní, mi rázem dodal trochu inspirace a chuti tvořit do žil. Nevím, jestli jsem to už řekl tady na blogu, ale nedávno jsem se vrhnul do překládání anime seriálů, takže poslední dny trávím zkoumáním všemožných možností programu na vytváření titulků. Ach, člověk si teprve při vytváření titulků dokáže uvědomit, jak jednoduché je nějaké titulky stáhnout a pak si s nimi užít film. Oproti tomu vytvořit si je hezky od píky, to je už věc jiná.

Zdá se, že sněhu už asi definitivně odzvonilo. Nu což, nezbývá mi nic jiného, než si na něj znovu počkat do konce roku. Vládne tu teď jaro, které teda moc nemusím, ale tak dobře, tento rok mi přijde jaro docela fajnové. Zatím nikde necítím ani nevidím žádné živočichy se rozmnožovat, prcající kočky nám zatím neřvou po nocích pod okny a že bych zatím tak nějak všeobecně znechucen jarem? To zatím říct nemůžu.

A když už teda jsem nakousnul to jaro, možná by stálo uvést za zmínku i souvislost s právě vyhlašovaným songem týdne. Song týdne bude tentokrát v pořadí druhá japonská píseň, kterou jsem tu od začátku uveřejňování songů týdne hodil, a ta píseň se právě v překladu jmenuje "jaro" - Haru. Jeho interpreta asi znát nebudete, ale tak dobře, jmenuje se Inoue Joe.

Ach, opět někoho přepadla neodolatelná chuť zrecenzovat nějaký japonský anime film. Ano, je to sice v pořadí jen třetí japonský film zde recenzovaný, ale paradox je ten, že ty tři japonské filmy jsou zároveň filmy, které jsem zrecenzoval posledně. Poslední film, který z Japonska nebyl, byla Lola, a tu jsem okecal minulý rok v červnu. Že bych hezky po roce vybral nějaký nejaponský film pro recenzi? Možná jo, možná to zkusím i dřív.

Proč vůbec ty japonské filmy recenzuji? Žijeme přece v Evropě, baštíme hezky filmy z Hollywoodu, tak proč si nevybrat je? No, abych byl upřímný, tak jsem doposud ještě neviděl žádný nejaponský film natočený v tomto roce. Měla by mě liskat hanba, ale tak tomu právěže vůbec není. Proč bych nemohl teď ulítávat na japonské kinematografii, když jsem po většinu života baštil pouze hollywoodskou tvorbu? Mně se to takhle líbí. Mám rád onu japonskou jinakost, sem tam se také dívám na jihokorejské filmy a světe div se, při jejich sledování mívám často pocit, že se dívám na něco, co mi po většinu života v televizi chybělo. Tak rád bych na vás vyvalil hromadu tipů z Japonska a Koreje, pokud vás už tak trochu nudí západní kultura a chcete vidět něco jiného, něco parádního zase ve smyslu jiném, než jak jej chápe Hollywood... ano, moc rád bych to na vás hned teď vybalil, ale to byste o to museli mít zájem, heh. Občas přemýšlím o tom, že bych tady na blogu zřídil takovou speciální sekci o japonsko-korejské kinematografii, kde bych dával své tipy na oblíbené filmy a seriály právě z těchto dvou zemí, pokud by o to teda někdo stál a neobtěžovalo by jej/ji to. Co na to říkáte?

No, ať už si teď říkáte cokoliv, počkejte s tím ještě chvíli, říct mi to můžete v komentáři. Teď bych se měl věnovat samotnému filmu, který budu recenzovat. V originále se jmenuje Mimi wo sumaseba, což znamená doslova Když se zaposloucháš. Více známý je však pod anglickým názvem Whisper of the Heart alias Šepot srdce. Já coby japanofil samozřejmě upřednostňuji originální název, ale to je vedlejší. Hlavně už si pojďme říct, o čem to vlastně je, proč byste se na to právě vy (ne)měli podívat a jaký má na to vlastně názor Sai.