1. Paladinova zbroj

22. prosince 2008 v 19:41 | Saruman
Bylo krásné letní odpoledne a v Městě tisíce věží bylo tento den hodně rušno, protože měl přijet na návštěvu básník Zaer z královského paláce v Darkisu, který byl teprve před šesti lety vybudován. Takovou akci si však žádný občan Markanu (což bylo pravé jméno města) přece nemohl nechat ujít! Jenže tak důležitá akce se samozřejmě neobešla bez vedlejších komplikací. Obchody musely být zavřeny, neboť i prodavačky byly neobvyklým kulturním zážitkem okouzleny, stejně jako zemědělci, kupci, koželuzi a všechna ostatní povolání, která se v Markanu našla. Výjimku tvořila jen hospoda u Opilého jelena, protože správný milovník piva z Markanu by na něj i v nejvyšší nouzi nezapomněl, takže štamgasti zůstali v hospodě a hráli v kostky, nebo také mazali karty. Manželky pijanů samozřejmě neměly ze svých mužů velkou radost, ale pijani si vždy našli nějakou výmluvu, aby svou ženu přemluvili. Ovšem hospoda u Opilého jelena nebyla jen jedinou výjimkou. Našli se i jednotlivci, kteří zkrátka zůstali doma.
Mezi ně patřil i Cortinio, proslulý kovář, který byl známý po celé zemi. Cortinio neměl ženu ani děti, matku ani otce, bratra ani sestru. Měl jenom sebe, svou kovárnu a psa, kterému říkal Kerry. Kerry byl bernardýn a tulák po ulicích. Každé ráno od Cortinia odběhl a vrátil se až večer. Spal pod kovadlinou a další ráno se celý proces opakoval znovu. Lidé z Markanu Kerryho neměli moc rádi, protože se často zatoulával do jejich domů a tropil v nich velký nepořádek. Zato u somurů byl velký oblíbenec.
Somurové byli příbuzní lidí. Byli větší než trpaslík a menší než člověk. Měli přirozeně kudrnaté vlasy a modré oči a jeden nepěkný zlozvyk - být pořád v předklonu. Jejich hlavním sídlem bylo původně město Gurgus, dokud o něj nepřišli v bitvě se skřety ze Skertských hor, takže se jím nyní stal Markanus. Somuři žili ve vysokých věžích z kamene, ale své pracovny stavěli stejně jako lidé. V Markanu bydleli především somurové, a proto se mu také říkalo Město tisíce věží. Měli velmi rádi poezii a zvířata, takže je příjezd básníka Zaera velmi potěšil.
O Cortiniovi se lidé domnívali, že patří k somurům, protože splňoval jejich typické rysy - černé kudrnaté vlasy, pronikavě zelené oči, shrbená páteř, ale Cortinio byl ve skutečnosti člověk. O jeho minulosti však nikdo nic nevěděl, ani sám Cortinio, takže přijal tvrzení, že je doopravdy somur. V Markanu byl velmi oblíbený nejen díky jeho zručnosti zpracovávat skvělé zbraně, ale také kvůli jeho pracovitosti, neboť Cortinio dokázal pracovat denně i dvanáct hodin, někdy i více.
Právě díky jeho pracovitosti a kvalitě jeho zboží si k němu jezdili paladinové a rytíři z okolních měst kovat zbraně, štíty a brnění. Mladého Cortinia však práce stále víc a víc nudila, neboť mu život připadal jako stará, obnošená vesta. Chtěl dát životu nový rozměr a užít si ho plnými doušky. To se mu také povedlo, ale tím nejpodivnějším způsobem, jaký vůbec mohl být.

Ten den, co měl přijet básník Zaer, Cortinio zůstal doma. Celý den pracoval ve své kovárně, protože poctivě vydělané peníze ho těšily. Dlouho už měl totiž zálusk na rozšíření své kovárny o další místnost, protože kovárna byla pro Cortinia velmi malá a neměl v ní dostatek prostoru na uskladnění svých výrobků. Zákazníci si u Cortinia také stěžovali na nepořádek, ale Cortinio velmi nerad uklízel a ještě více neměl rád připomínky jeho zákazníků.Ale někdy se zkrátka musel přemoci, jako například tento den, uklidit nepořádek. Po uklízení si dal krátkou pauzu a zašel si k Opilému jelenu. Tam popíjel pivo s přáteli a jedl šťavnaté kuře. Hostinského jako vždy pochvaloval za vynikající oběd a odešel pracovat zpět do své kovárny. Tam na něho už před dveřmi čekal velmi netrpělivý zákazník.
Byl jím mladý muž, zhruba stejně starý jako Cortinio, celý oděný v nablýskané železné zbroji, místy pozlacené. Podle vzhledu šlo poznat, že je to bohatý paladin, nejspíše z královského města Darkis. Cortinio si proto dal velmi záležet, aby mladého paladina nijak neurazil, protože by ho mohl paladin zažalovat starostovi, že mu Cortinio nechce vyhovět v nabízení zboží. Totiž, aby jste tomu správně rozuměli, paladinové měli zvláštní pravomoci vůči osobám podřízeným starostovi, takže neuposlechnout paladina znamenalo velký trest.
Paladin se Cortinia zeptal výhružným tónem: "Opozdilý kováři, není mým zvykem čekat před dveřmi, než mi někdo přijde otevřít. Kde jsi byl? Mluv, nebo víš, co tě čeká!"
Cortinio vystrašeně odpověděl: "Ó, můj velevážený hoste, velmi se vám omlouvám, musel jsem jenom zajít do krčmy si dát oběd a dobře vychlazené pivo. Nechtěl jsem vám tímhle špatným činem samozřejmě ublížit. Moje služby jsou vám vždy k dispozici."
Paladin omluvu přijal a vkročil do kovárny. Požádal Cortinia, jestli by mu nevystavil všechny štíty, které v kovárně má. Cortinio mu vyhověl, neboť o svou práci nechtěl přijít, a začal nosit z vedlejší místnosti štíty. Protože byly štíty těžké, byl za chvíli Cortinio strhaný a musel si sednou na stoličku. Paladin ho však honem pobídl do vynášení štítů. On sám si štíty zkoušel, máchal s nimi kolem sebe, potěžkával je v rukou, neustále si je prohlížel, ale ani jeden se mu nezamlouval. Rozhodl se tedy, že by mohl zkusit brnění, že prý je jeho brnění, které měl nyní na sobě, už velmi staré a potřeboval by nové. Cortinio jen protočil panenky. Naštěstí všechna brnění byla v místnosti, kde byl paladin, tak si Cortinio oddychl, že nebude přenášet brnění z vedlejší místnosti do druhé. I výběr brnění trval zámožnému paladinovi velmi dlouho, ale nakonec se přece jen rozhodl. Brnění, které si paladin vybral, odpovídalo jeho postavení. Celé pozlacené z kalené ocele. Cortinio už se těšil, kolik si za tohle brnění vydělá peněz, a začal si mnout ruce a praskat klouby.
A dočkal se. Po dlouhém rozvažování si toto brnění nakonec paladin vybral. Vytáhl ze své kapsy měšec s penězi a předal Cortiniovi pět set zlaťáků. Cortinio se po jeho odchodu začal radovat a po kovárně začal poskakovat jako šílenec. Výskal radostí, neustále si mnul ruce a pohazoval peníze po kovárně.
Za několik chvil se Cortinio uklidnil a začal přemýšlet nad plány, jak rozšířit svou kovárnu. Ano, tady bude nový prostor pro štíty, tady zase pro ostatní náčiní, přemýšlel Cortinio a zaznamenával si detaily do svého plánu kovárny. Ale když už si myslel, že je plán hotov, všiml si několika chyb a začal je přeškrtávat. Záhy však zjistil, že celý plán úplně zkazil a musel kreslit znova. A tak uplynula další hodina.
Když byl Cortinio hotov se svými plány, řádně si je překontroloval, jestli neudělal někde chybu. Tentokrát však ne. Skvělé, takže nyní už můžu zajít za starým bláznem, pomyslil si Cortinio. "Starý blázen" nebyl nikdo jiný než Mrkvička senior, známý dřevorubec a pijan. Vlastnil pilu na kraji města. Bydlel tam se svými dvěma syny, Radinou a Rastulou. Oba byli mladí, statní mládenci, kteří pracovali na pile mnohem více než jejich otec. Senior chodíval po hospodách, nejčastěji u Opilého jelena. Radina svého otce často napomínal, ale otec jeho rady ignoroval a přes jeho varování chodil k Jelenovi. Rastula byl pravým opakem bratra. Jeho otec mu byl úplně lhostejný. Jediné, co ho doopravdy zajímalo, byla práce na pile, jídlo a pití. Seniorova manželka Mikeva byla už mrtvá.
Cortinio popadl váček s penězi a spěchal po cestě k pijanovi. Doufám, že bude doma, řekl si v duchu Cortinio a přidal do kroku. Za chvíli již byla pila na dohled - velká dřevená chalupa na konci města, kolem níž začíná Gellartský les. Cortinio se vydal ke dveřím a pohotově zaklepal na dveře. Počkal, až mu někdo z Mrkvičků otevře. Po chvíli se ozvalo rychlé ťapání psích tlapek a hlasitý štěkot. Následně někdo přiběhl. Otevřel dveře. Byl to Rastula, držíc v rukách svého psa, kterému říkal Radan. Byl to malý bílý pudl, který neustále štěkal a čenichal v koutech a nikdy nedokázal pohodlně sedět. "Radane, zmlkni!" napomenul psa Rastula.
Rastula vlídně pobídl Cortinia, aby vešel dovnitř. Mrkvičkovi měli dům ve špatném stavu nejen zvenku, ale i uvnitř. V domě byly cítit prapodivné pachy připomínající zatuchlinu. V některých místnostech se povalovaly staré dřevěné židle, po zemi byly poházené piliny a lahve piva a rumu.
Rastula dovedl Cortinia do kuchyně, kde byly na kovových hácích zavěšeny pánve a na peci byly pohozeny různé pergameny. Cortinio se dům Mrkvičků vůbec nezamlouval a přál si, aby mohl plány se Seniorem vyřídit co nejrychleji.
"Posaďte se, Cortinio," řekl vlídně Rastula a podal Cortiniovi na stůl mísu s kroupami, "a vemte si něco k jídlu." Cortinio se znechuceně podíval na kroupy, které mu připomínaly velké, bílé červy. Opatrně si jich několik nabral a spolkl je. Byly studené a nedovařené.
"Copak, příteli, nechutnají vám?" zeptal se Rastula, když viděl, jak se Cortinio kření nad mísou s kroupami.
"I kdepak, jsou výborné!" pochvaloval Rastulu, i když se mu dělalo z krup mdlo a nejradši by kroupy vyplivl.
"Nemusíte to zapírat, Cortinio. Když vidím, jak se nad nimi šklebíte, tak mi je hned jasné, že lžete. Proč to zkrátka nepřiznáte a neřeknete, že vám nechutnají?" otázal se nesměle Rastula a udiveně zakroutil hlavou.
"Nu dobrá, nechutnají mi," přiznal se Cortinio.
Rastula odnesl mísu a povzdechl si. "Víte, příteli," pronesl smutně, "poslední dobou se nám obchody nehýbou a obáváme se, že pilu budeme muset prodat, abychom se vůbec uživili. Doba je zlá. Obáváme se totiž, že co nevidět k nám přijdou - "
Ale větu nestačil dokončit, neboť se ozval odshora křik a rozbíjení skleněných lahví.
"- zloději z Kortusu," zavolal, když pospíchal po schodech nahoru za zvukem lahví.
Zloději z Kortusu! Tito pověstní lupiči si svou chamtivostí a zlými skutky vytvořili určitou místní pověst o těch nejhorších, nejzáludnějších a nejodpornějších zlodějích, jací kdy žili. Lidé se jich báli stejně jako myš kočky a kupovali si různé amulety, které je měly ochránit před nimi a ještě dalšími zlými bytostmi, třeba duchy nebo nemrtvými. Ale amulety a kouzelná zaříkávání téměř pokaždé selhaly a lupiči vyloupili každý dům, na který narazili. Mezi lidmi se také šeptalo, že jsou tajně spříznění s Rambornem, králem Darkis a celé země, který jim nařizuje, aby vyloupili každý dům a přinesli mu zlato, jenž získali; z těchto peněz tyto peníze Ramborn používal pro své vlastní, ďábelské účely.
A právě Mrkvičkovi byli ti, kteří si kupovali za své těžce vydělané peníze bezcenné, kýčovité cetky a chlubili se jimi. Avšak strachu ze zlodějů měli pořád víc než dost.
"Rastulo, vy tomu proboha věříte? Jsou to jen fámy a lži! Je pravda, že zlodějů je na světě dost, ale Kortus leží několik set mil od nás! Vsadím se s vámi, o co chcete, že zloději z Kortusu vůbec neví, kde leží Markanus! Představa, že by mohli dojít až sem, je zkrátka směšná!"
Rastula však neslyšel, neboť se lopotil s otcem, který právě převrhl stolek u jeho postele, na němž byly postavené lahve s rumem a pivem. Ty už nyní ležely rozbité na zemi, rozbité na hromádku střepů.
"Zatraceně, tati!" okřikl svého otce nějaký hlas, který, jak si Cortinio domyslel, musel patřit Radinovi, jenž musel být celou dobu, co si povídali s Rastulou, u svého otce.

"To nemůžeš alespoň na chvíli přestat pít? Jednou tě ten alkohol porazí!"
"To ne, to by byla moje smrt! Rum a pivo, bez něj bych už nebyl živý!" odvětil hrubý, opojený hlas, který patřil Seniorovi.
"Tak dost! Bratře, pojď posbírat ty střepy! Víš přeci, že přinášejí štěstí. Kdybychom neměli štěstí, jistě by nás už vykradli!" rozkázal hlas, tentokrát Rastulův.
"Přesně tak, přesně tak!" nadšeně souhlasil bratr.
Po chvíli přiběhl Rastula zpět ke Cortiniovi, který mezitím ležel roztažený na pohovce, kterou měli Mrkvičkovi v kuchyni.
"Proboha! Málem bych na vás zapomněl! Sedíte tady už téměř hodinu a ještě jste mi nesvěřil to tajemství, které vás trápí!" přivedl se do rozpaků Rastula.
"Potřebuji nějaké trámy a klády, aby mohl rozšířit svou kovárnu," odpověděl suše Cortinio a předložil Rastulovi papír, na němž měl nakreslený plán, jak má kovárna vypadat.
Rastula si chvíli papíry prohlížel, mumlal si něco pro sebe a v jeho výrazu bylo jasné, že Cortiniovým nákresům moc nerozumí.
"Pojďte za mnou," prolomil hrobové ticho Rastula a zamířil na dvůr.

Cortinio následoval Rastulu. Prošli znovu chodbou a tentokrát zamířili do starých, ztrouchnivělých dveří vedoucích na dvůr. Oba do nich vešli. Cortinio před sebou uviděl dvůr, plný třísek, pilin, pobíhajících slepic a obrovských klád, z nichž některé už byly nařezané na menší části.
Rastula zamířil za roh domu a pokynul Cortiniovi, aby jej následoval. Ukázal prstem na hromadu pečlivě nařezaných klád, svázaných řemeny. "Bude vám tolik klád stačit?"
"Určitě," usmál se Cortinio, "ale jak takovou hromadu dřeva donesu k mé kovárně?"
"Nemějte obavy," utěšil jej Rastula, "půjčím vám káru. Až budete mít klády u kovárny, můžete mi káru vrátit."
"Dobrá tedy," usmál se opět Cortinio a už se těšil, jak bude mít dříví doma.
O několik minut později už Cortinio táhl káru po Satrianské ulici. Usmíval se vesele na kolemjdoucí somury a ti mu úsměv opětovali. Někteří s ním i prohodili řeč o tom, co hodlá s takovou hromadou dřeva dělat. On jim odpověděl prostě - potřebuje rozšířit kovárnu. Čím víc prostoru, tím líp.
Sotva došel na konec Satrianské ulice, už z dálky uviděl velký dav somurů, jenž se seskupil kolem jeho kovárny. Somurové se hádali, překřikovali a navzájem po sobě házeli shnilá vajíčka. Co to proboha je? blesklo hlavou Cortiniovi. Přidal trochu do kroku.
Když už byl natolik blízko lidí, aby dokázal rozeznat jejich tváře, povšiml si, že uprostřed davu stojí někdo, kdo byl velmi rozzuřený a v jeho výrazu se mísil hněv se zlobou. Člověk, kterého Cortinio, ani většina obyvatel Markanu nikdy neviděla nazlobeného. Člověk, který o tolika věcech rozhodoval. Člověk, který měl vždy slabost pro chudé lidi. Člověk, který byl bohatý natolik, až oči přecházely. Byl to pan Geoghan. Starosta Markanu.

Jakmile starosta uviděl Cortinia, rychle k němu přicupital. Zhluboka se nadechl.
"Co má tohle všechno znamenat?" zhurta zařval na nevinného Cortinia.
"Co…co..co m..má z..zname…znamenat?" zakoktal vyděšeně Cortinio.
"Mlč! Ty moc dobře víš, cos mému synovi provedl!" obořil se na něj starosta.
"T..tak t..to ne..ne…nevím!"
"Víš!" zaburácel starosta a vyděšenému Cortiniovi vlepil veliký políček.
"Ale…ale…já j..jsem va..vašemu s..synovi v..vůb…vůbec n..nic n.ne..neudělal!" rozbrečel se Cortinio. Věděl však, že starosta bude neústupný.
Starosta se ušklíbl. "Opravdu?" zeptal se ho mírněji a zkřivil ústa do kyselého úsměvu.
"To abychom se podívali, proč se tu vlastně hádáme, že? Jen pojď, synu, a ukaž tomu zlotřilému kováři, co ti prodal za ubohou, hnusnou, špinavou cetku!"
Na starostův pokyn vyběhl z houfu lidí muž, kterého Cortinio znal - byl to syn starosty, kterého dnes obsluhoval v kovárně, a díky kterému dostal tolik zlatých.
"Tady to je, otče," odpověděl laskavě syn a podal otci zlaté brnění, které mu Cortinio dnes prodal.
Otec mu jen pokynul, aby si po celou dobu rozhovoru s Cortiniem k němu stoupl a poslouchal rozhovor taky. Syn tak učinil a začal si prohlížet Cortinia zlým pohledem.
"Tak ty sis myslel, že mě oloupíš? Myslel sis, že ti tvůj plán vyjde a ty se budeš topit ve zlatě a penězích? Tak to ne. Dneska skončíš! Je tomu tak, otče?"
Starosta zakýval hlavou.
"Přesně tak. A nyní poslouchejte, občané Markanu," a otočil se směrem k lidem, "tento podlý kovář ošidil mého syna. Prodal mu o dva palce menší brnění, než si syn vyžádal. Mému synovi dal brnění, které mu odpovídalo. Avšak nenápadně jej vyměnil za jiné brnění, které bylo levnější, z nepravého zlata, a taky o dva palce menší, jak už jsem zmínil. Tento odporný, hnusný somur půjde na popravu! Není tomu snad tak? Nezaslouží si snad lepší trest?"
Somurové však byli zmanipulovaní, a tak nechtěli starostu urazit a začali křičet, povykovat a navzájem se překřikovat.
"Poprava! Poprava! Šibenice!"
"Pověste jej, lotra jednoho!"
"Mě taky okradl! Prodal mi nekvalitní štít!"
"Přesně tak, podvodník! Podvodník! Podvodník! Pověsit!"
"Nedělá svou práci dobře! Podvádí a lže!"
Bylo však slyšet i horší nadávky. Někteří Cortinia obviňovali, že patří ke zlodějům z Kortusu a chtěli ho nechat shnít v cele, někteří ho zas proklínali za jeho neochotu těmi nejhoršími nadávkami, které zde ani nemohu vypsat. Bezmocný Cortinio se jen vyděšeně díval na zběsilé somury, jejichž křik neměl konce. Teprve starosta pozvedl ruku, aby ztišil dav.
"Tak co? Chceš zemřít teď, nebo zítra?" škádlil Cortinia starosta.
Ale v tu chvíli se v Cortiniovi cosi zlomilo - nějaká síla, která mu dosud bránila starosta napadnout slovy. Nasadil zničehonic vážný výraz a přinutil se uklidnit, i když někteří somurové se mu stále ještě smáli.
"Zemřu, až přijde ten správný čas. Vy mi však nebudete nabízet, kdy mám zemřít. Smrt si vybere sama, kdy si mě vezme k sobě. Lidský život, i život kohokoli jiného, je bezpochyby nenahraditelná věc, které by si měl každý vážit. Já jsem dosud vyráběl věci pro ty, kteří neví, jakou cenu má lidský život. Zbraně ukončují životy jiným a přitom by vůbec nemusely existovat. Války jsou to nejhorší, co pro mě může být. Ale když vy tak milujete válku, tak byste měl vědět, že pokud mě nyní necháte popravit, nikdo jiný vám zbraně nevyrobí, vy slizký - "
"Tak dost!" zaburácel starosta. "Takhle se mnou mluvit nebudeš! Je sice pravda, že bude o jednoho kováře míň, ale…"
Starosta byl v tu chvíli naprosto vyvedený z míry. Teprve teď si uvědomil, jakou chybu udělal, když chtěl Cortinia popravit. Teď už to věděl - kdo jiný v Markanu uměl tak dobře vyrábět zbraně, jako Cortinio? Samozřejmě, nikdo. Musel by pak posílat vozy, aby doručovaly zbraně z jiných měst, které zdaleka nebyly tak kvalitní jako Cortiniovy. Cesty byly navíc nechráněné, a tak by se mohlo stát, že by mohli některý vůz přepadnout lupiči. Cortinia tedy popravit nemohl. Ale jaký jiný trest by mu navrhl? Taková potupa! Taková urážka! Ošidil přece mého syna! Tak bych ho mohl taky ošidit! Ale jak? Myšlenky se v jeho hlavě mísily a nemohl najít ani jednu, která by mu pomohla vyřešit tento svár.

"…ale…i když si tak bídný a ošidný, rozhodl jsem se, že tě nepopravím. Nechám tě žít."
Somurové v tu chvíli vykřikli nadšením a překvapením nad úsudkem starosty. Tak takový úsudek od starosty rozhodně nečekali! Zůstali však i nadále napjatí, jak tento případ skončí.
Cortinio byl také překvapený, ale od starosty to i trochu očekával - věděl, že by starosta takový nebyl a jediného kováře v Markanu by nepopravil. Stejně jako ostatní somurové, i on byl napjatý, jak skončí - buď jako žebrák na ulici, nebo všechno zůstane tak, jak bylo předtím - i když v tuhle variantu moc nedoufal.
"…ale trestu neunikneš! Dostaneš pokutu - a velkou! Zabavím ti veškerý majetek, který máš - budeš muset pracovat jak kůň, aby sis vůbec vydělal na živobytí. I když nevím, jak si vyděláš na materiál ke své práci…" ušklíbl se starosta.
A je to! Takže skončím jako žebrák na ulici, pomyslil si Cortinio. Ale tohle ti nevyjde, Geoghane, ty jednou skončíš špatně!

"Pokud mě tedy chcete ožebračit až na kost," odpověděl rázně Cortinio, "pak musím skončit se svou prací." Na protest se otočil zády ke starostovi a utekl mu. Nebýt somurů, kteří s ním cítili a uvolnili mu cestu, tak by starostovi neunikl.
Starosta jen vztekle zadupal. "Však jednoho dne budeš litovat, že ses mi pokusil vzepřít! A mimochodem," otočil se ke káře s dřevem, "tohle dřevo si můžete rozebrat."
Somurové se po dřevu vrhli jako hladoví vlci po kousku masa. Přetahovali se navzájem, kopali se, sráželi se na zem a dupali po sobě. Starosta se na ně díval s velkým odporem.
"Myslím, že v Cortiniově kovárně je nějaké zlato," řekl jeden ze somurů, "dovolíte nám, ó velectěný starosto, abychom si jej mohli vzít?"
Starosta se usmál. "Můžete, ale pod jednou podmínkou: z Cortiniovy kovárny mi přinesete všechny meče, brnění i štíty. Je to jasné?"
"Ano, ó velevážený starosto," odpověděl dav, který už utíkal za další kořistí.

Jakmile dav zmizel z dohledu, pokynul starosta synovi a oba odešli směrem k starostenské věži. Starosta se celou cestu nepřestával usmívat.
"Víš, synu, s takovou chátrou, jako je tenhle Cortinio, se nikdy nesmíš mazlit. Udeř tvrdě - a bude tě poslouchat, stejně jako ostatní somurové," prohodil starosta.
Syn se na otce podíval s hrdostí. "Otče, to mi nemusíš připomínat. Já vím, co si ke mně může nějaký drzý kovář dovolit a co ne. Až se stanu starostou já, budu se o město starat stejně dobře, jako ty, tvůj otec a vůbec, celý náš rod." A namyšleně pohodil hlavou.
Otec pohladil syna po vlasech. "Tak to má být."

Po chvíli cesty uviděli obrovskou věž, ve které bydleli. Byla to nádherná věž postavená celá z bílého mramoru, na jejímž vrcholu stála majestátně velká socha sokola - znak starostova rodu a emblém celého města. Symbolizoval nadřazenost, povýšenost a také kvůli pověsti sokolího zraku i dohled nad celým městem. Věž připomínala šestiúhelník; z každé strany měla vchod a v každém z dvanácti pater dvě okna. V každém patře měli kanceláře starostovi pomocníci, kteří mu pomáhali při řešení nejen občanských sporů, ale i při finančních problémech.
"Jsme doma, synu," řekl starosta synovi, jakmile se přiblížili ke dveřím.
Starosta uchopil klepadlo na dveřích ve tvaru lva a několikrát s ním rázně zabouchal.
Po několika vteřinách jim otevřel starý vrátný.
"Jen pojďte dále," řekl mrzutě a pokynul jim, aby vešli dovnitř.
 


Komentáře

1 Coraline Coraline | E-mail | Web | 14. července 2009 v 23:43 | Reagovat

Je to zaujímavé a myslím, že máš talent :) Je to vážne dobré a páči sa mi ten štýl písania- je taký iný. Súdim, že obľubuješ fantasy a podobne. Mohol by si mi niekdy napísať zopár tvojich obľúbených autorov? :) Rada by som to vedela.... vopred ďakujem :)

2 Saruman Saruman | Web | 16. července 2009 v 18:19 | Reagovat

Díky, vážně mě to potěšilo, obzvlášť u toho stylu, protože přesně to samé mi řeklo už několik lidí...i když já stále nevím, co na tom vidíte, protože mě to připadá takové... nedovařené :( Jinak milovník fantasy samozřejmě jsem, poznala jsi dobře :)) Nejoblíbenější autoři: Rowlingová, Darren Shan, Garth Nix, Bernhard Hennen, Tolkien... jejich knížky mě fakt berou :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama