2. Hadí podoba 1/2

22. prosince 2008 v 19:48 | Saruman
Bylo už pozdě večer a v Darkisu už začali lampáři rozsvěcovat pouliční lampy a těm, kterým chyběla petrolej, ji museli doplňovat. Zanedlouho už byly po celém městě rozsvíceny lampy a ten, kdo pozoroval Darkis z nedalekého kopce Qistu, mohl vidět nádhernou podívanou v podobě malých světýlek.
Tuto noc pozoroval rozsvícené královské město muž jménem Turrat. Mohlo mu být kolem dvaceti pěti let. Měl dlouhé, světle hnědé vlasy, spadající až po ramena, pronikavě zelené oči a špičatou bradu. Byl to velký, statný mladík pocházející z vesnice Lamerion, která ležela poblíž Darkisu a byla známá díky svým skvělým obchodním příležitostem, které se zde naskýtaly: Lamerion byl totiž záměrně postaven na velké křižovatce mezi několika obchodními cestami. Byl zde postaven také obrovský přístav, díky kterému vesnice též bohatla.
Turrat však na kopec Qist přišel z úplně jiného důvodu. Věděl, co má udělat a také se tak činil. Vytáhl z kapsy dlouhý, mosazný dalekohled a přiložil si ho k oku. Zpočátku viděl jen slabě, ale později zkoušel trochu zbystřit a začal pátrat pohledem po domu s emblémem velkého havrana. Spatřit však v obrovském městě jediný dům s emblémem havrana byl docela problém.
Ještě několik minut bloumal po městě dalekohledem, dokud mu nedošla trpělivost a nedonutila ho schovat dalekohled zpět do kapsy a zkusit najít dům po svých.
Začal pomalu sestupovat z kopce a dával pozor, aby mu nešťastnou náhodou neujela noha po hladkém kameni, kterými byl Qist doslova posetý.
Během opatrného sestupu začal také přemýšlet o tom, co mu řekl jeho pán. Jeho úkol zněl jasně: přivést Rethinu do jeho pevnosti. Ale co s ní chce On udělat? To on nevěděl.
Jako z nenadání se mu z mysli vynořila slova, které vyslovil jeho pán předtím, než odešel.
Jestli ji nepřivedeš, najdu si tě a ty zemřeš. Jestli ji přivedeš, získáš to, po čem nejvíc toužíš.
Ale proč, můj pane? Proč? Jsem váš nejoblíbenější služebník…
Nejsi služebník. Jsi otrok. Otrok jsi a otrok budeš…


"Co chcete, mladý muži?"
"Potřebuji se dostat za mou milou…"
"To nepůjde. Už je pozdě večer a my máme příkaz po desáté hodině večerní nikoho nepouštět, jenom hlídkovat."
"A co kdybych vám dal tohle?" A vytáhl z kapsy dva jerrisy, které bleskurychle dal strážnému do dlaně.
Strážný si začal mince udiveně prohlížet, protože si byl absolutně jistý, že ho chce pocestný ošidit. Proč by mu jen za průchod branou dával dva jerrisy? To by musel být neskutečně hloupý, když by si místo toho mohl koupit jídlo alespoň na tři měsíce!
Když po chvilce prohlížení zjistil, že mince falešná není, prohodil: "Nu dobrá. můžete jít. Ale nikomu ani slovo, ano?"
Po chvíli si však uvědomil, že mluví do prázdna. Před ním už nikdo nestál.
"Mladý muži…?" houkl nesměle strážný, ale mladík se nikde neozval.
"Haló? Pane…nechal jste tu - "
Ale větu nestačil dokončit, neboť si všiml něčeho podivného na zemi. To něco vypadalo jak nějaká kapalina, ale byla černá a hustá. Teprve po chvíli prohlížení strážný zjistil, že je to tmavě modré, neboť ve tmě špatně viděl, a velmi husté. Kdyby to nebylo tak husté, usoudil by, že je to dešťová voda, ale už skoro celý měsíc nezapršelo a navíc by se už dávno vpila do země. Ale tohle nebyla voda: bylo to něco temného, zlého a zlověstného…



Strážný s trochou báze vytáhl z kapsy dlouhý, obouruční meč, jenž měl na jílci vyryt královský znak Darkisu: zlatou lípu, v jejíž koruně sedí slavík. Proč si právě tento znak zvolil vládnoucí rod Avadernonců, to strážný nepochopil; ale větší pozornost teď věnoval právě té podivně tekutině, či hmotě (nebo co to vlastně bylo).
Zkusil do ní opatrně píchnout mečem. Hmota bleskurychle ucukla, a strážná by na to krk vsadil, že uslyšel i jakési bolestné zasténaní z té hmoty.
A pak se stalo něco, co už se naprosto vymykalo přírodním zákonům: ta hmota se dala do pohybu. Vím, že se to těžko popisuje, jak se může nějaký kus hmoty sám od sebe pohybovat, ale zničehonic se začala rozpínat a dala se do pohybu. Začala čvachtat, nemotorně se pohybovat plazivým pohybem jako had. Strážný se jen vystrašeně díval na tu podivnou hmotu.
Ona podlézá bránu!


Tak tohle už bylo na strážného příliš. Nejdřív si myslel, že blouzní, ale když pořádně zatřepal hlavou, hmota už byla za bránou. A plazila se přímo k jeho boudě, kde právě teď stál.
Strážný tomu pořád nemohl uvěřit. Avšak neztratil hlavu, sevřel pevněji meč a zkoušel opět píchnout do té podivné hmoty.
Hmota samozřejmě hned ucukla.
Jak ta hmota mě může vidět, jak do ní -


Ale větu nestačil dokončit, neboť se stalo ještě něco nelogičtějšího. Hmota se na chvíli zastavila, a pak se začala na místě rozpínat do obrovské délky. Její pružné tělo, jestli se tomu tak dá říct, se však natahovalo do určitého tvaru.
Strážnému ten tvar něco připomínal, ale nemohl si vzpomnět co.

Mezitím už hmota získala pevný tvar. A pak už strážný konečně poznal, co to je za tvar: byl to tvar hada. Nejdřív si myslel, že je to provaz, ale to by musel hodně dlouhý a silný provaz.
Po několika vteřinách začala hmota rychle nabývat zelenou barvu.
A pak se dala opět do pohybu.
Ne toho, kterým se pohybovala předtím, tím pomalým, rozpínavým a nemotorným pohybem; začala se pohybovat hadím pohybem: slizkým, rychlým a klouzavým.
Jakmile byl hmota (či had) u strážného, řekla syčivým hadím hlasem, kterému strážný velmi rychle porozuměl:
"Teď zemřeš. Budeš mou první obětí, kterou jsem kdy zabil."


Strážný v závalu paniky a strachu lehce upustil meč na zem. Kolena se mu začala podlamovat. Nevěděl, co má dělat; každopádně o tom, že právě upustil meč, vůbec nevěděl.
Jeho smrt byla rychlá. Než se stačil vzpamatovat, vystřelila rychlá hadí smyčka po nohách a pevně zatáhla. Strážný tak dopadl tvrdě hlavou na okno své strážní boudy, které se ihned po nárazu rozbilo na mnoho kousků. Už teď nebylo pochyb, že strážný zemře, neboť když měl hlavu silně pořezanou hlavu a rozříznutou tepnu na krku, nemohl jeho život mít dlouhého trvání. Had dokončil svou práci tím, že se zakousl do strážnému zakousl do srdce a vpravil mu do něj váčkem jed.
Křik strážného však probudil druhého strážného, který ho střídal v hlídce každé tři hodiny; vyběhl tedy rychle ze své strážní boudy, která byla jen o několik metrů dále od té nebožtíkovy.
Přiběhl k ní, otevřel dveře a na podívanou, která se mu nyní naskytla, co smrti nezapomene. Po celé strážní boudě byla rozstříkaná krev. Po oknu, které tam kdysi bývalo, nyní zela jen prázdná díra. Z krku spolustrážícího stékala silným proudem krev. Věděl, že má prasknutou tepnu. Ale to nejhorší byl roztržený oděv strážného na břiše: z něj vytékala krev nejrychleji. Na kolenou mu leželo jeho vykousnuté srdce, které už přestalo dávno bít. Navždy utichlo.
Spolustrážící se rozkřičel na celé kolo. Od nebožtíka se odvrátil zády, ale pořád před sebou viděl ty prázdné, skelné oči, a to červené srdce, věčné tiché.


Turrat mezitím utíkal z plna sil Shidrantskou ulicí. Už dlouho věděl, že to musí udělat. Musí někoho zabít. Jednou to přijít muselo. A když by nechtěl zabít on, dohnal by ho k tomu jeho pán. Alespoň, že strážného ještě okradl o jeho peníze.
O své schopnosti proměnit se v hada věděl už dávno. Před mistrem se nikdy neproměňoval, i když nevěděl proč. Zřejmě proto, že nechtěl dostat od pána výprask za to, že se dostatečně nevěnoval svým povinnostem.
Turrat nikdy svého pána v podobě hada neviděl, ale domyslel si, že se proměňuje jen tehdy, když mu hrozí nějaké nebezpečí. Tajně doufal, že jeho pán musí být zabiják, protože se ho všichni občané Lamerionu báli natolik, že se s ním raději nepouštěli do rozhovorů.
Myslel si také, že schopnost přeměny v hada získal po svém pánovi, i když se mu o tom, že se umí přeměňovat v hada, nikdy nezmínil. A jeho pán též. Avšak teprve teď si to uvědomil, proč by měl mít tu schopnost právě po svém pánovi. Co když ji má jako první v rodině?
Teprve teď si tedy uvědomil, proč v něj kdy doufal, když ho celá léta věznil u sebe ve svém sídle. Nemusí se ke svému pánovi nikdy vrátit! Teď je právě na svobodě, teď ho nikdo nevězní na svém proradném sídle!
Turrat konečně zažil to, co předtím nikdy nezažil. Pocit svobody.

Po několika minutách začal pozvolna zpomalovat, dokud nepřešel do chůze. Byl zadýchaný a začal dýchat tak rychle jak pes. Nejradši by se natáhnul na postel, na které spal u svého Pána. I když si mnohdy připadal jako otrok (a to on svým způsobem i byl), někdy si připadal i jako jeho syn, neboť mu jeho Pán někdy pořizoval takové vymoženosti, na které jen tak někdo peníze neměl. Postel s nebesy byla jednou z nich. Jeho Pán měl ještě větší a pohodlnější postel, ale tuhle menší dal právě Turratovi.
Avšak jeho pán nebyl jeho otcem, jak jste určitě tušili. Své rodiče znal. Jeho pán mu o nich často povídal. Otcem Turrata byl bratr Turratova Pána. Znamená to tedy, že ten, koho Turrat oslovoval "pane", byl ve skutečnosti jeho strýc. Turrat měl však přísný zákaz jej tak oslovovat, protože jeho strýc nesnesl jediné pomyšlení na svého bratra. Proč, to Turrat nevěděl.
Matkou Turrata byla bohatá paní, o níž se říkalo, že nepochází z této země. Povídalo se, že pochází z nějaké jiné země - z nějaké země jménem Taringold. Tuto informaci sdělila svému manželovi už dávno, ještě předtím, než se zasnoubili, a nakázala mu, ať ji nikomu neříká - avšak její manžel slib porušil.


Stalo se tomu tehdy, když byli Turratovi rodiče už dva roky manželi. Tehdy byl dvanáctý rok vlády Mudria III., podle sitrinského kalendáře rok 4216. Thuros a Léria si společný život náramně pochvalovali, každý den si užívali plnými doušky - a když se něco nezdařilo, vzájemně si napomáhali, utěšovali se a konejšili.
Toho času se něco nezdařilo Turratovu otci Thurosovi.
Thuros měl už od mládí konflikty s Koromilem, klukem stejného věku, který bydlel o několik domů vedle jejich domu. Koromil byl podstatně menší a slabší než Thuros, ale dovoloval si na něj víc než dost. Když Thuros něco neuměl či neměl, Koromil se mu vždy vysmál. A když nebohého Thurose potkali Koromilovi rodiče samotného na ulici, namyšleně se na něj ušklíbli.
Určitě se divíte, proč to Thuros Koromilovi neoplatil stejnou cenou. Odpověď zní: neměl na to tolik cti a odvahy. Koromilova rodina byla totiž nejbohatší rodinou v celé ulici, a to znamenalo hodně; ten, kdo se opovážil urazit někoho ze vznešené a bohaté rodiny, mohl být velmi přísně potrestán. Pokud však zajdete s urážkou až příliš daleko, čeká Vás už dopředu šibenice. Už mnoho lidí bylo popraveno právě kvůli urážce směrované k vznešené osobě.
Proto si lidé při rozhovorech s urozenými osobami dávali velmi záležet na tom, aby doty-čnou osobu neurazili.


Jistě teď chápete Thurosovu situaci - když si z něj Koromil utahoval, nemohl mu to nijak oplatit. Musel jej zkrátka ignorovat.
Takhle to mezi Koromilem a Thurosem fungovalo už od čtyř let jejich života. V den, kdy Thuros vyzradil tajemství, bylo Koromilovi dvacet pět let a Thurosovi dvacet šest. Oba už měli ženu - Koromil měl za ženu Annasii, bohatou mladici z urozeného rodu. Thuros měl za ženu Lérii, kterou nejdříve považoval za prostou, chudou ženu. Ale poté, co se mu přiznala k tomu, že pochází z bájného Taringoldu, Thuros na ni změnil názor.
Zpočátku mu to sice připadalo jako lež, ale po několika letech společného života uvěřil, že by mu jeho žena nelhala.

Když Thuros Lérii povídal o svém dětství, nemohl z něj vynechat Koromila. Charakterizoval ho jako proradného, zákeřného výlupka, který si hraje na urozeného a přitom toho ani není hoden.
Léria ho později osobně poznala. Už podle přepychového oblečení a nafoukaného výrazu poznala, že to je opravdu namyšlený člověk, kterému dělá potěšení druhé ponižovat.
A tak domluvila manželovi, že takhle už to dál nepůjde. Musí nějak zakročit, nebo bude Koromil i se svou namyšlenou Annasií nadále ponižovat nejen je, ale i jejich případné děti.

Jednoho krásného večera se Thuros s Lérií vydali k přepychovému domu Koromila a Annasie. Když jim otevřel Koromil, sdělili mu, že ho zvou na přátelskou večeři, což samozřejmě pravda nebyla. Koromil se nejdříve ohrazoval, ale nakonec svolil a společně s Annasií se vydali k domu Koromila a Lérie.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama