7. Zvraty a podvrhy

19. září 2009 v 20:47 | Saruman |  Jak zabít tchýni...
V prvé řadě se moc, moc, moc omlouvám, že jsem tu takovou dobu nedal kapitolu k Tchýni...

Vysvětlení pod perexem


Především za to může škola, která mi obzvlášť ty poslední dny hodně ztrpčovala náladu a chuť psát. Dalším důvodem je hromada dalších nápadů, které mi vířily hlavou, takže bylo třeba to nějak zredukovat, napsat mé nápady do psané podoby... a mnohem víc.

Snad Vám jako dostatečná omluva bude stačit (trochu) delší kapitola ;-)

P.S. Upozorňuji Vás... dojde tu k hodně, mnohdy i překvapivým zvratům, které působí až opravdu hodně morbidně, takže usedat k monitoru jedině střízlivý/á. Navíc tu zrovna moc humoru nebude, jde spíš o "serióznější" kapitolu ;-)

P.P.S. Pod kapitolu příkládám výběr některých avatarů. Akorát se prosím nelekněte, že některá má příliš hubenou nebo naopak vypouklou tvář - velikosti jsou velikosti... :D

P.P.P.S. Jestli jste už přečetli, prosím, prosím - komentujte...


"Jakpak se asi cítíš, ty moje kamarádko?!" vysmál se nebohé ženě nakažlivě chraplavý hlas predátora, jakmile zjistil, že se kořist probrala.
Kořist jen zkřivila bolestně čelist a ve slabém světle poblikávající a houpající se žárovky pohlédla prosebně na toho, kdo jí teď držel ve své moci.
"Och, já vím, jak vám je, paní Havlíčková," falešně se zazubil predátor a nadmul se pýchou. V jeho očích bylo teď možné všimnout si hlubokého opovržení nad nebohou obětí, která se jen bezbranně svíjela na židli, jak v choulostivé póze pro nějaký erotický časopis.
"To je terno, co?" promluvil spíše k sobě predátor a na nepatrnou chvíli se cítil opojen mocí, jako by ho někdo Vyšší osvítil svým světlem. "Tak bezbranná...tolik si toho slibovala...a tak naivní... Copak jsi nevěděla, že když nepřinutíš svou posahanou dcerunku, aby stáhla své zasviněné ruce z mýho Peťánka, postarám se o tebe sama?" vysmál se ubohé kořisti.
Nyní se však stalo něco, co predátor rozhodně nepředpokládal.
Kořist poprvé promluvila.

Nejprve to znělo jako nějaké zabručení, ale poté, co se predátor přiblížil blíže ke kořisti, aby ji lépe slyšel, kořist znovu, tentokrát hlasitěji zopakovala svoji prosbu:
"Chcípni..."
Oběť však nečekala, že se její prosbě začne někdo smát. Hysterickým, šíleným, ďábelským a příliš průzračně nacvičeným smíchem. Predátor...
A dokonce nebyl sám.
Teprve teď si ve velmi tlumeném světle sklepní visící žárovky uvědomila, že jsou tu i další osoby. Nedokázala však poznat žádnou tvář, kromě té predátorovy.
"Ó...cho cho chó," vysmál se, "to vážně bolí. Můj ty Bože na nebesích, přece si nemyslíš, že tímhle hloupým tlacháním něčeho docílíš, ty nulo! Slyšíš správně... nejsi nic jiného, než nula. Takové to kulaté... no, s trochu zúženými boky. Prostě ne kruh... Doufám, že si to aspoň dokážeš trochu představit, jak to vypadá, ty jedna mrňavá... negramotko!" a s posledními slovy mu odlétlo od huby několik nechutně velkých slin. Cíl doletu: tvář oběti.
A trefil se. Naprosto přesně, precizně. Přesně pod nos.

"Docela by mě zajímalo, jaké předsmrtné přání mi hodláš splnit," prohodila ledabyle oběť a nemotorně otřela svou zasliněnou tvář o opěradlo židle.
Predátor se uchichtl. "No... dejme tomu, že si sama řekni, jaké chceš mít. A já ti řeknu, jestli ti ho můžu splnit, nebo ne..."
"Vážně?" udivila se oběť. "Pak si nepřeju nic jiného, než abys chcípla."
Predátor se jen pobaveně podíval po svých pomocnících, kteří lehce pokyvovali hlavou.
"Neschváleno," řekl vítězoslavně, "je mi to líto..."

...a falešná oběť nyní odhalila svou pravou tvář.
"Pak tě musím zabít já, nebo mí komplici," dodala s odhalenými zuby.
Jako na povel se všechny ženy kromě Šlejšky vrhly na nepřipravenou Medusu. Ona, která teď přemýšlela naprosto o odlišných věcech, nyní překvapivě vyjekla, když jí blonďaté Kuliočko narazilo na hlavu Marfuščin papiňák a zároveň jí Kostra postříkala podprsenku Biolitem.
Ostatní ženy se činily podobně. Některé z nich se snažily najít v Marfuščině sklepě najít kus lana, se kterým by Medusu společně s překvapenou Šlejškou svázaly dohromady.
Medusa, stále nechápající ten náhlý převrat, se začala bránit zuby nehty. Jakmile ji uchopila za pas Cecka, začala kolem sebe zběsile kopat nohama a bušit si do hrudi pěstmi.
Zatímco se však tahle roztržka odehrávala ve velmi čilém ruchu, některé ženy se pokoušely Marfušce přeřezat provazy, což se jim za pomoci ostrého nože povedlo a Marfuška byla konečně volná.

Pomalu přistoupila ke stále se zmítající Meduse, která se stále nechtěla uklidnit a zuřivě běsnila. Nebýt toho, že je nemohl nikdo nad sklepem slyšet, bylo jí tohle běsnění naprosto k ničemu.
"A je to, ty hloupá huso," odfrkla posměšně, "teď už můžeme polemizovat o tom, co s tebou uděláme..."
Medusa se však jen zběsile zasmála.
"To by mě taky zajímalo!" neurvale vypískla. Vypadalo to, jako by ji hlasivky úplně vypověděly funkci.
"Píp píp píp?" napodobila ji posměšně Marie, "Sorry, ale slepičinou mluvit neumím. Jestli mi nerozumíš, pokus se mi odezírat ze rtů: Tady budeš hnít do té doby, než tě úřady prohlásí za mrtvou, a tvůj rozum bude úplně na nulové úrovni. Pak tě teprve pustím..." A zhnuseně se zachechtala. "Jdeme!" nakázala ostatním kamarádkám, kterým se už podařilo obě vztekem posedlé ženy svázat provazy.
"Co? Cože?!" probrala se z transu Medusa. Stále byla ještě nepříčetná. "Já tomu nechápu, opravdu nechápu!"
Marfuška se nafintěně napůl obrátila k supějící Meduse.
"Ale no tak... opičkám přece neubližujeme, nebo ano? Opičky nám přece nerozumí, jsou vygumovaný," posmívala se a zároveň pozorně sledovala, jak se Meduse postupně mění úsměvy.
"Ty zatracená mrcho!" zařvala nepříčetně Medusa a zároveň se zděšeně dívala na Marfušku, jak se svými společnicemi odchází ke dveřím vedoucím pryč ze sklepa. "To...to neuděláš! Ty si to rozmyslíš! To ne! Nedovolím!"

Marfuška ji však ignorovala. Sebevědomě si totiž vychutnávala pocity vítězství, kterak se jí povedlo tuhle mrchu přelstít.
Tolik dřiny... tolik úsilí... tolik nadějí. A to si myslela, že když ji tehdy Medusa chytila do pytle, tak že definitivně prohrála...
Kdyby se však Cecce nepodařilo ostatní společnice přemluvit, aby stály na její straně, nejspíš by byla opravdu tou nebohou obětí, která by se stala terčem Medusiny zášti.
Osud jí však přál...

"Sbohem... ty nulo," pronesla sladce Marie a zatáhla za kliku ode dveří.
Jenže... dveře byly zamknuté.
"Co..." neveřícně zamumlala k sobě. Na tuhle trhlinu ve svém plánu rozhodně nepomyslela.
"Zatraceně..."
Mezitím Cecka váhavě přistoupila k Marfušce. "Děje se něco, Maruš?"
"Jo, děje..." otráveně vzdychla a začala tvrdě lomcovat s klikou.

Když se však po bezvýmnamném snažení jen utrhla klika a zámek zůstal zaseklý, Marfuščina hladina vzteku dosáhla vrcholu.
"Do prdele..." zaláteřila. "Kdo sakra zamkl?! Co je to za blbej vtip?!"
"Podle mě je to vtip dost vydařenej," nečekaně odpověděl měkký, jemný ženský hlas z druhé strany dveří.

Ženy se jen po sobě nostalgicky podívaly.
"Denisko... cos to udělala? Ty jedna neposlušná holčičko! Zlobím se na tebe! A to moc..." sténala Marie a čistě z instinktu začala bušit do dveří.
"No... co by, zamkli jsme vás," vysmál se vlastní matce hlas dcery.
Vtom se ozvala zezadu Medusa - v napjatém tichu byl její hlas slyšet daleko lépe, než předtím.
"Petře? To... jsi tam... i ty?" vyděšeně vypískla.
"Pochopitelně, máti," našeptával zlá slova své matce hlas Petra.
"A co s námi chcete dělat? To už radši pusťte ostatní kamarádky a nechte nás tu jen s Viktorií, ale hlavně smýšlejte aspoň trochu rozumně! Nebo tě vydědím, Denisko moje milá!"

Z druhé strany dveří se ozval přidušený ženský smích.
"To není k smíchu! Copak v sobě nemáš trochu pudu?! Copak necítíš ke své matce lítost?" zoufale přemlouvala svou dceru Marie.
"Ale cítím," podotkla mírnějším hlasem Denisa, "jenže si nejdřív musíš spolu se všemi ostatními odpykat trest za to, že jste nás s Petrem nechtěli mít spolu. Nenáviděli jste nás... a to nemůže zůstat bez povšimnutí. Snad tě trochu utěší právě to, že v tom nebudeš sama... jenže si zkus uvědomit, že tyhle kamarádky jsou tu jen kvůli tobě... a budou teď trpět společně s tebou... Co ty na to?"

Uskákaná Marfuška strnula hrůzou.
"Deniso, jsi vůbec moje dcera -" vykřikla, ale větu nemohla dokončit, protože ji překřičel pisklavý hlas Medusy.
"Co po nás vlastně chcete?! Abychom se usmířily? Nebo co?" vyzvídala s velkým pesimismem.

Na druhé straně nastala chvíle ticha.
"Tak co?" začal naléhat zoufalý hlas Marie.
"Jde o to," rozpovídal se pro změnu Petr, "že vás budeme určitou dobu sledovat, jak se chováte. Budeme vás ve dne i v noci sledovat, jak si budete vy všechny rozumět... A až se nám budou vaše vztahy líbit, pak vás teprve pustíme. Samozřejmě se nemusíte bát o hlad a žízeň... V těchto dveřích je tajná schránka, kterou vám budeme prostrkovat jídlo, o které se budete muset rozdělit... Což by vaše vztahy mohlo taky ovlivnit. A až bude den u konce, usedneme si pokaždé před tyto dveře a budeme vás sledovat, jak se chováte... jako nějakou telenovelu či přiblblou televizní soutěž, jež údajně máte tak v oblibě, paní Havlíčková... že? Nuže... můžete začít. Mějte se hezky... a dobrou noc."
"Dobrou noc," přidala se úlisným hlasem k Petrovi Denisa a skrytou schránkou ve dveřích jim zamávala.

Následně s Petrem odešla do pokoje, kde si pustili romantický Titanic, přičemž s chutí křoupali paprikové lupínky.

Když tohle divadlo skončilo, zkoprnělá Marfuška se pomalu otočila ke své sokyni a do hrobového ticha pronesla tichým hlasem:

"Tak... a jsme obě v prdeli."
-~-~-~-~-~-~-~-~-~-~-~-~-~-~-~-~-~-~-~-~-~-~-~-~-~-~-~-~-~-~-~-~-~-~-~-~-~-~-~-~-~

A tady jsou ty avatary:

 


Komentáře

1 Denika Denika | E-mail | Web | 22. září 2009 v 21:46 | Reagovat

Mne sa to páči:) ako ich zamkli tak pomsta je sladka oni mali trpiet za to ze sa ich matky nenávidia:) tí mladý majú u mna coraz viac a viac sympatií:)

2 Denika Denika | E-mail | Web | 23. září 2009 v 20:36 | Reagovat

zacinam pisat coraz viac a viac dlhsie komenty:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama