4. Linea per dæmon

12. září 2010 v 21:13 | Sai |  Ďábelský chtíč
Konečně tu máte slibovanou kapitolu ke Chtíči, na níž jsem si protentokrát dal extrémně záležet.
Výsledek? Zatím nejdelší kapitola, hromada ještě delších a nudnějších popisů - a děje přepasírovaného přes filtr fantazie a psychopatie.

Shrnutí předchozího děje:
Mladému démonovi se konečně povedlo zabít svou první oběť: namyšlené dítě bohatých rodičů, jehož příznačně nazval 'pan Dokonalý'. Nejdříve jej připravil o oko, strhnul z jeho matky kůži a později jej v nemocnici rychle a bezbolestně usmrtil. Jeho ďábelský chtíč byl ukojen, a jelikož o něj svět démonů zvýšil svůj zájem, vydává se pro něj vyslanec, který by jej přivedl do démonního světa.

A kde sa mi má páčiť? Vraj kedysi si písal, že pod perexom


Před branami soudu čekala na posudek významnosti poslední duše. Měla sice neblahé tušení, že peklu stejně bude muset otročit, avšak raději věřila v tu lepší možnost. Když už musela duše opustit svou tělesnou schránku, zbývala ji jen poslední naděje.
"Ach, tak pojďte dále," ozval se konečně z druhé strany tajemný, hluboký hlas, z jehož tónu a síly by nejednomu střízlíkovi naskočila husí kůže.
Sedmero bran soudu se o nepatrnou chvíli později začalo postupně jedna po druhé otevírat. Zvuk toho věčného skřípění křídel bran neohodnocenou duši děsil a zároveň vábil k sobě svou zlověstnou krásou. Reliéfy lebek vytesané do tlustých kovových mříží a výhní osmahlí kamenní raraši sedící na ostrých vrcholech mříží působili stejně tak hrůzostrašným dojmem, jako zárovně i dojmem mistrovského umění.
Samotné duši při pohledu na ta díla chaosu dočista zatrnulo. Ne že by měla vyloženě zlé svědomí a bála se, že dojde věčnému zatracení, ale také dobře věděla, že od říkaného chleba bývá největší krajíc. A i když se předtím stále uklidňovala, že nic tak strašného to přeci nemůže být, a - dobrá, s trochu větším odpuštěním - to může být podobné běžnému lidskému trestnímu řízení u soudu, zdejší výzdoba soudní síně tomu tak trochu neodpovídala.
S éterickou hlavou sklopenou strachem, kroky váhavými a myslí neustálenou se rozhodla vyjít vstříc svému ortelu smrti.

Nebylo to však vůbec snadné. S každým krokem vpřed se snažila nepohlédnout do tváře tomu, kdo na ni čekal před poslední branou. Nesnažila se ani vnímat jeho netrpělivý a hladový dech psa, který nedostal hodně dlouho najíst a který také trpělivě čeká na to, až mu kořist sama přijde pod čumák.
Přízračná duše, jež si soudce duší představovala právě jako hladového psa, měla i ve světě mrtvých na krku patrný hluboký otisk hrozivých zubů. Patřil velikému zvířeti, jehož chtěla tahle duše stejně jako hromadu předchozích obětí utýrat hlady a žízní ve starém skleníku během léta.
Tohle zvíře jako jediné dokázalo nejen přetrpět hrůzy, z nichž se duše ukájela ohromným uspokojením, ale následně i usmrtit samotného strůjce toho aktu, jemuž se zachtělo odklidit ostatní mrtvoly ze skleníku, avšak samotné černé zvíře se mu podařilo přehlédnout mezi mořem ostatních mrtvých těl.
Nyní, když si duše před sebou dokázala promítnout všechny ty skutky - ten zmar, jenž přinesl smrt tolika nevinným životům tvorů, kteří toužili žít svůj život i nadále -, přestala doufat ve svoji nevinu a každým okamžikem cítila vzrůstající hrozivé napětí, které zesilovalo více a více a přinášelo tomuto děsuplnému místu ještě větší majestátnost, stejně jako tomu tvorovi, co na duši čekal stále hladověji a netrpělivěji.
Jakmile to vypadalo, že duše již nedokáže ovládat ani samu sebe, bylo jí jasno, že pekelný soudce stojí přímo před ní. A soudě podle zvuků hlasitého funění a prohloubeného dechu, tenhle pes nejspíše chtěl, aby se mu duše podívala do očí.
Tehdy se tomu nedalo však ani říkat nutkání či pokušení, když duše bojovala sama se sebou při váhání, zda se má soudci podívat přímo do očí. Uvědomila si totiž, že pokud se psovi do očí nepodívá, nabere její osud rychlého spádu. Raději zariskuje - buď to vyjde, nebo ne.
Pomalu, co nejvíce trpělivě a plynule začala zvedat hlavu. S každým kouskem zorného pole, které se jí postupně odkrývalo, si přála, aby nikdy nespatřila to, co spatřit měla.
A ať už se to té chudince líbilo či nikoliv, právě před ní čekal hladový rottweiler. Oční kontakt netrval ani vteřinku. Duše byla natolik vyděšená, že bezmyšlenkovitě vytrhla psovi z huby nabízený kuchyňský párák a rozřízla si krk.

"Docela dobrý výkon," okomentoval uznaně démon, lehce povstal, upravil si pod sebou sametový polšářek a pohodlně se znovu usadil na vysokou stoličku.
Pan Infabilus, jak se mu vyslanec představil, stále se zájmem pozoroval počínání odsouzené duše. Přízračná krev, která jí proudem vytékala z těla a zároveň se rozstřikovala na všechny strany, za sebou zanechávala oslnivě stříbřitou stopu, až to vypadalo, že vysmahlá země pod jejími nohami začne v přívalu horké stříbřité hmoty hořet.
"I když, viděl jsem i lepší případy," zhodnotil vyslanec představení ledabylým mávnutím ruky, "ale když tady vydržíš ještě chvilku, uvidíš navíc něco pikatnějšího," dodal jen tak mimochodem a zvedl se pomalu ze stoličky, aby z balkonu viděl na děj odehrávající se před sedmou branou lépe.
Vtom se nečekaně ozval hlasitý řev, jako kdyby někoho na nože brali. Jak Infabilus, tak mladý démon sebou úlekem trhli, mladšímu démonovi se ještě k tomu převrátila stolička; přízračná krev se jako celek v zlomku vteřiny vznítila a prostornou část zdánlivě nekončící jeskyně rozzářil oslňující modrý plamen. Bylo jí už na zemi tolik, že v ní nohy duše dočista zatuhly, načež rozpálená země ze sebe vydala takový žár, až stříbřitá krev modře vzplála a plamen začal hltavě olizovat jednotlivé kousky těla. Duše se snažila vysvobodit nohy z té nesnesitelně pálivé hmoty, ale nohy byly řádně uvězněny. Řvala bolestí, když jí plameny začaly měnit barvu pokožky na uhlově černou a počínaje prsty na rukách a nohách se jí začaly části těla volně přeměňovat na popel.
Jakmile uhořely nohy, zbytky těla se převážily a těžce dopadly do hořící krve, do níž se tělo postupně zatavilo. Nezůstalo tam však na dlouho - poslední zbytky krve dokázaly spolykat ještě několik kusů těla, dokud nezbylo srdce - chvíli váhavě v krvi bublalo, dokud z něj nevytekla nějaká černá kapalina, která všechen zbývající oheň uhasila a po spáleništi se pak po následujících několik desítek minut válel těžký, smradlavý dým.

Když ten nelibý zápach dolehl i k nosům obou démonů, rozhodli se konečně kamenný balkon opustit. Infabilus dospěl k závěru, že by tímto mohl dostat mladý démon takovou menší lekci, jak to v tom podsvětí vlastně chodí. "Co říkáš na tu druhou část?" zeptal se mírně a obrátil svou snědou tvář k démonovi.
"Jak jste říkal, byla ještě pikatnější," přikývl vesele démon a posunul se blíž ke svému vyslanci, aby spolu mohli zároveň držet krok. Toužil se také co nejvíce přiučit o světě démonů, jelikož vzhledem k svému věku by už přece jen měl nějaké základní poznatky o podsvětí vědět, soudě dle množství ještě mladších démonů a démonek, které při cestě do podsvětí s vyslancem potkal.
Ta cesta, to byl taky jeden z mála pořádných zážitků v jeho životě. Když upadl do transu a v mysli se poprvé spojil s vyslancem, obdržel jednoduché pokyny, pomocí nichž se mu povedlo étericky se přenést do paralelního světa démonů - do místa, kde se zhmotňují všichni démoni. Říkají ji jednoduše Pekelná brána, ale ve skutečnosti je to jen veliké rozcestí - křižovatka, odkud vede mnoho cest do celého podsvětí. Právě u Pekelné brány už jej čekal vyslanec, jenž ho dovedl právě sem - před brány posledního soudu, za nimiž se nacházelo sídlo těch vysoce postavených, mezi něž Infabilus právě patřil.

Jakmile sešli po vyvřelých schodech od balkonu a zamířili přes nádvoří k poslední bráně, všimli si mohutného démona, jenž se skláněl nad doutnajícím popelem - tím jediným, co zbylo ze souzené duše.
Infabilus vyzývavě hvízl; muž pomalu zvedl hlavu k právě přicházejícícím. "Ale, kohopak to tady máme? Že by starej známej s novým přírůstkem?" řekl vzápětí přátelsky.
"'Si piš, čokle," zasmál se sarkasticky Infabilus a přátelsky po soudci mrknul. Soudce se podrbal po psím způsobu za ušima a s Infabilem si následně podali ruce.
"Pozor na to, dneska jsem byl i utopeným štěnětem, uškrceným morčetem a utopenou kočkou," změnil rázem přátelský tón na nesmírně vážný a přísně se podíval na mladého démona. "Slyšel jsem, že má velmi dobrou lineu, není tomu tak?" pronesl soudce nezaujatě.
Infabilus přikývl. "Myslím, že v sobě skrývá velikou moc. Jenom je jí třeba probudit - ale myslím, že o to se postaráme později," řekl s nepatrným zaujetím.
"Tomu věřím. Hádám mu čtyřku, jako tobě," uznal soudce a chvíli to vypadalo, že nad něčím usilovně přemýšlí. Pak lusknul prsty a zašel si do svého skromného žulového příbytku pro kovovou lopatu a smeták.
Infabilus už poznal, co má v úmyslu. "Že tě to baví," uchechtl se hlubokým hrdelním smíchem a založil si ruce do sebe.
Za chvíli vylezl soudce už s nářadím. "No a? Trocha humoru nezaškodí," načež se vydal k hromádce čmoudícího popela, nabral jej na lopatku a vysypal do odpadové stoky, jež protékala kolem příbytku.
"Těší mě, říkej mi Strážce," usmál se po návratu od stoky soudce a pořádně mladému démonovi potřásl rukou, div se mu nevymkla z kloubů.
Mladý démon jen rozmrzele zapletl ruce do sebe. Bolelo to, ale nedal to na sobě znát.

"Co je to linea?" zeptal se s vážným výrazem mladý démon, jakmile se vzdálili od Strážcova příbytku.
"Linea? Když to řeknu stručně, tak takhle nazýváme jakýsi vzor, podle nějž by se měl osud ideálního démona vyvíjet, víš," vysvětloval přemoudřele Infabilus. "Existuje jistých 7 pravidel, podle nichž můžeme vývoj démona posuzovat. Čím více jich splňuješ, tím více si tě ve společnosti ostatní váží. Ne, tady nehrají roli vědomosti, vzdělání a podobné nesmysly... tady hraje roli linea. Démonova linie. Linea per dæmon."
Démon chvíli zapřemýšlel a pak se odhodlaně zeptal: "Jak velkou lineu máte vy?"
"Čtyřku," usmál se pyšně Infabilus. "Abys věděl, pokud máš už jenom trojku, můžeš být na sebe nesmírně pyšný. Já mám čtyřku - démonů, u kterých je známá jejich linea, existuje s číslem čtyři jenom devět. Nediv se tedy, že jsem na sebe tak hrdý, když můžu mezi těch devět démonů patřit... no a pětka je už téměř nedosažitelnou metou. Tu má jen náš samotný vládce," pokračoval ve výkladů.
"A šestka?" zeptal se vzápětí nadšeně démon. "Měl ji už někdo?"
Infabilus se uchichtl. "Šestka? Kdepak, maximálně tak v nějakých pověrách a starých odrhováčkách... ne, na šestku si nedosáhnul opravdu nikdo. A pochybuju, že si někdo na ni vůbec sáhne."

Tak to si jenom myslíš, ušklíbl se potajnu mladý démon. Byl přesvědčen, že on má minimálně tu šestku.
 


Anketa

Tak co? Jaká kapitolovka to bude po Tchýni? :)

fantasy 33.3% (3)
komedie ze života 22.2% (2)
horůrek 22.2% (2)
něco jiného 22.2% (2)

Komentáře

1 Fial Fial | E-mail | Web | 13. září 2010 v 15:33 | Reagovat

Jaké to je? Prostě ďábelské. Nečetl jsem předchozí kapitoly, a teď na ně ani nemám čas, ale to slovo to dokonale vystihuje.

2 Coraline Coraline | E-mail | Web | 16. září 2010 v 17:40 | Reagovat

To sa robí? Neviem, kedy si pridal tretí diel, ale rozhodne bol medzi 4 a 3 oooobrovský časový rozdiel!
Anyway: tomuto hovoríš dlhá kapitola? To sa len zdá, ale pri tom štýle písania to tak rýchlo ubehne :) Priznám sa: chýbalo mi to. (môže mi niečo chýbať len pri štyroch dieloch?) Vždy som mala túto poviedku veľmi rada, lebo bola ...no, démonická. Nie, nie som fanatik do démonov, ale bola proste iná od ostatných :) Teraz ma ten dej dosť zaujal. Najmä tá linea. Fakt. 4? hmmm. Stavím sa, že bude mať viac. Alebo sa aspoň bude snažiť :) Tú 6 tak chcem minimálne! (Zaváži môj hlas? :D)
Anyway: Stále sa mi to páči. Čakala som síce dosť dlho, ale nesklamalo ma to :) Dúfam, že už si sa poučil a do ďalšej časti neprejde polrok! :) Good job.

3 Delthrien Delthrien | Web | 18. září 2010 v 16:02 | Reagovat

Na tohle se dá jen říct.... No konečně!!! :-D

4 Péťa Péťa | 22. ledna 2011 v 17:22 | Reagovat

Máš vážně talent ;-)

5 Štefi Štefi | E-mail | Web | 18. ledna 2012 v 14:36 | Reagovat

Heej tak to je libovýý

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama