Kapitola první

26. února 2011 v 20:05 | Sai |  Studna
The Well
Je to tady - první kapitola ke Studni.
Není příliš obsáhlá, je to spíše jenom takové intro, jakýsi prolog, který má navnadit k tomu, abyste četli další, přibývající kapitoly.
Co říct ještě? Snad jen vyslovit ono zbožné přání, nechť se Vám tahle kapitola líbí a vůbec, ať Vás tahle kapitolovka zaujme a nechá Vás v napětí, dokud nepřibude další kapitola ;)
Pro ty, kteří ještě nemají páru, o čem v téhle kapitolovce půjde: zde.

Samozřejmě, komenty jsou vítány vřele. Pokud to teda nejsou nějaké spamy, že.
A co se týče Ďábelského chtíče - všiml si vůbec někdo, že přibyla nová kapitola? :)

Přeji dobré počtení!
Pochopitelně, že pod perexem

"Vidím tě!" zavřískla malá holka, sotvaco spatřila jednoho ze svých kamarádů skrčeného ve vysokém lánu obilí.
Až příliš snadné. Bylo těsně před žněmi, protěžkané klasy pšenice dorostly velikých výšek a pro malé děti to představovalo novou výzvu. Horké dny byly doma k nevydržení, hodně kamarádů odjelo se svými rodinami pryč k moři a z celé skupinky zůstali ve vesnici jen oni čtyři. Čtyři lajdáci, kteří už ve čtvrté třídě museli prolézat kanály s trojkami a čtyřkami na vysvědčení, si nezasloužili od rodičů žádného jiného ocenění, než páru facek a několika dní zákazu chození ven.
Nyní, jak se ale zdálo, už byl zákaz zrušen, a když už děti nemohly jet se svými rodiči někde za hranice, hrály si většinu volného času na schovávanou v poli na kopci za vesnicí, protože lepší zábavu momentálně opravdu nemohly sehnat.
Malá holka nasadila co nejvyšší rychlost, aby svého kamaráda stihla chytit. Ten, když viděl, že už není ve svém úkrytu z obilí v bezpečí, vyrazil jako zajíc ještě hlouběji do lánů obilí.
"Máš to marný, vole! Mě neutečeš!" zaječela malá pronásledovatelka a zároveň zápasila rukami s vysokými klasy, které jí ztěžovaly běh a šlehaly do tváře. Bezhlavě se jimi prodírala, vztekle odstrkovala dlouhá stébla do stran a přivírala oči před sílícím účinkem slunce. Doba oběda se již přiblížila, ale jedna malá, nevinná hra na honěnou přece pár dětských kamarádů jen tak nedokáže rozhodit.
Kluk vepředu se snažil přidat ještě více na rychlosti, protože se jeho lovkyně ještě více k němu blížila. Běh do kopce taky nebyl zrovna nejjednodušší disciplínou, navzdory tomu zkusil ještě něco ze svých sil vymáčknout. Cítil v boku bolestivé píchání a nesnesitelné horko jej ničilo, ale... ale musel, musel ještě trochu zabrat, za kopcem už bude přece záchytný bod, ta barabizna...
Nedařilo se. Vyšší rychlosti se mu sice povedlo trochu nabrat, avšak za cenu daleko větší bolesti. Před očima neviděl už skoro nic jiného než bílo a všude se rozlévající vedro. Tak horko, tak vedro... brzo už ale bude konec, konec bude, už jenom pár metrů, metrů několik...
Deset! Tohle musí být už deset, prosím, vždyť už musím být u toho baráku, přece...!
Pět. Chlapec před sebou už dokázal v bezrozměrném bělu vidět i nějaké znatelnější obrysy. Obrysy něčeho, co vypadalo jako studna, v dáli... to v dáli, někde v dáli přece musí být i ta barabizna!
Už, už, už!
Je tam.

Poslední klopýtnutí - a už dopadl na neudržovanou pěšinu vedoucí ke staré usedlosti.
Ne, tady už je ochranný prostor, tady mě nemůže chytit. Tady jsem v bezpečí, tady ona nesmí. Už je to OK.
Chlapec se pootočil, aby udělal na svou kamarádku nějakou grimasku. Přece vyhrál, ona prohrála, tak to má být!
Hned jak se ale za sebe ohlédnul, tak se TO stalo.

Nejdřív to nešlo vůbec poznat. Při pohledu za sebe zjistil, že jeho kamarádka zakopla o nějaký drobný kořen nebo výmol v zemi a teď leží roztažená jak králičí kůže.
To muselo pořádně bolet. Už zdáli uviděl, že má úplně rudou tvář a její oblečení je pěkně špinavé. Kolena to musela odnést asi nejvíce.
"Ha ha ha. Ty seš pěknej lůzr," zasípal zadýchaně kluk a pomalu se k ní plížil, aby ji ještě trochu poškádlil.
Dívka ležící na zemi se skoro vůbec nehnula. Jen ztěžka dýchala, polykala v sobě bolest.
Chlapci to ale nestačilo. "Seber se, zdechlino," řekl arogantním tónem a triumfálně se nad ni postavil.
Dívka začla po určité pomlce pomalu otáčet hlavu směrem k tomu, kdo se jí tak hnusně vysmíval. Stěží polkla a jako by si tu chvíli chtěla vychutnat, zpomaleně ke chlapci upřela své rozzuřené oči a nastavila tak svou zkrvavenou tvář proti slunci.
"Hmm, krasavice," pousmál se kluk a o nepatrný krok ustoupil dozadu.
Jenže s poslední slabikou se stalo něco zvláštního. Zakrvácená dívka byla v setině vteřiny zničehonic na nohou a vší silou držela svého kamaráda za krk. Pevně jej zmáčkla, až mu tepna na krku vystoupla a posunula se o několik centimetrů výše. Z hrdla již poloudušeného kluka, jehož běh tak zmohnul, se ozvalo jen krátké, vysoké písknutí, přičemž později se ani jediný zvuk již neozval.
Krvácející dívka nadzvedla svého kamaráda do vzduchu, jako by nevážil více než jedno balení cornflakes, a vydala se s ním směrem k usedlosti. Tu tam byla její namoženost, její neschopnost něčím vůbec hnout - vypadalo to, jako by se s ní stalo něco, co se vymyká běžnému lidskému chápání.
Krok po kroku se přibližovala ke staré, mechy prorostlé kamenné studni, která stála hned za nízkou dřevěnou, polozchátralou ohrádkou. Překračovala vysokou neosekanou trávu, jež mírně ztěžovala cestu ke studni, aby se k ní dostala. Nebylo jasné, co má v plánu, ale když byste měli být náhodným pozorovatelem a sledovat jedenáctiletou dívku, která krvácí po celém těle a nad hlavou jako nějaký bojový prapor drží za krk svého stejně starého spolužáka, myslím, že byste mne určitě pochopili.
Dívka se přes všechno mlází prodrala a již byla u studny. Zastavila se. Jako by se nad něčím hluboce zamyslela nebo jí upoutala tma zírající na ni ze studny, když po chvíli se znovu probrala a tvrdě uhodila chlapcovu hlavu o dřevěnou stříšku nad studnou. Chlapec se nezmohl ani na zoufalý výkřik, jenom vypustil z úst chlístanec krve. Oči měl zavřené, jako by už věděl, co se s ním stane.
"Dokonáno," pronesla dívka tajemně, jakoby hypnoticky do okolí. Ještě jednou se zadívala do slunce v plné síle, načež se postavila postupně oběma nohama i s chlapcem na okraj studny a přikrčila se pod stříškou, aby se o ni neuhodila hlavou. Pak se jen lehce předklonila vpřed a pomalu, postupně přes okraj přepadla. Do té tmy, která čekala uvnitř studny.
Chlapec, jehož stále svírala pod krkem její ruka, se jako loutka sesunul do hlubin studny za ní.
 


Anketa


Komentáře

1 yellow-dog yellow-dog | Web | 26. února 2011 v 20:24 | Reagovat

Zajímavé...jsem zvědavá jak to bude pokračovat ;-).

2 Loivissa Loivissa | Web | 27. března 2011 v 18:58 | Reagovat

Tak.. konečne som sa k tomu dostala :D
A oplatilo sa! :D Nesklamal si, opäť raz niečo troška úchylné, záhadné, krvavé.. :D Som zvedavá, ako sa to bude vyvíjať, lebo zatiaľ sme sa toho moc nedozvedeli... ale ten štýl písania máš naozaj skvelý. Od tej scény ako sa dievča rozzúrene pozrelo na toho chlapca (už bolo jasné že to nebude len tak)až po koniec som bola fakt napätá a stále to mám pred očami :) Takže táto poviedka má tiež moje sympatie :)

3 Ria Ria | Web | 25. dubna 2011 v 19:04 | Reagovat

Já nemám moc ráda horory, Kruh teda rozhodně ne a tohle mi tedy Kruh zatím připomíná. Teda, ten film. A já vím, že žádná Samara tam nebude! :-D Až do věty 'přičemž později se ani jediný zvuk již neozval' se mi to vážně líbio,  pak už to (pro mě) šlo z kopce, ale to bude tím, že jsem na tyhle typy příběhů vysazená x) Ale rozhodně stojí za to pokračovat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama