1. Osud tchýně

19. června 2011 v 14:19 | Sai |  [N] Jak zabít tchýni...
Pokračujeme v přepisování nepovedených kapitol kapitolovky Jak zabít tchýni...
Zatímco prolog byl spíše jen takovou bezdějovou epizodou z časů minulých, takovou sondou do minulosti hlavních postav, první kapitola přímo otvírá dveře do současnosti a hlavního děje, čili do do toho, co budete moci od této staronové kapitolovky očekávat.
Seznamte se s hlavní hrdinkou Denisou, poznejte její dětinskou naivitu. Na scénu také nastupuje její matka Marie, která není příliš spokojená s neplánovanou volbou, jíž učinila Denisa. Je to totiž volba dotýkající se skoro všech postav v příběhu.

Pokud si říkáte, kolik kapitol takhle ještě plánuju přepsat, řeknu vám to takhle: ještě jednu - druhá kapitola bude rovněž podstoupena kompletnímu přepsání, zatímco ty další už ne. U ostatních maximálně něco málo pozměním, ale celé přepisování kapitol se již konat nebude.
Takže se těšte - jak bude hotova nová druhá kapitola, budete moci přehupsnout na tu starší vlnu a pokračovat až do samotného závěru, jenž přijde co nevidět. Velmi pravděpodobně se jej dočkáte již koncem června. :)

Užívejte a komentujte! Bon appetit :)


současnost
Mrazivý vítr bijící do plastových okenic domu, na němž se právě prováděla nová fasáda, nedovoloval skoro nikomu v domě zamhouřit přes noc byť jedno oko. Zdálo se, že zateplení domu nijak nepomáhá. Paní Havlíčková si musela vzít na noc dlouhé, hřejivé tepláky na doma, do jejichž nohavic si zastrčila dvoje vlněné ponožky, aby jí nebyla zima na nohy, které jí vykukovaly přes postel, neboť postel byla vskutku k výšce paní Havlíčkové docela malá. Nezapomněla také na svůj oblíbený teplý zelený svetr, mající doma už mnoho let.
Paní Havlíčková spala na dvojposteli sama. Ne že by to u ní bylo něco výjimečného, to ne. Spíš naopak. Od doby, co ji opustil manžel a manželství šlo do krachu, se opravdu s nikým jiným nevyspala. Sama veřejně prohlašovala, že už se nechce do konce života znovu o takovou "nešťastnou zkušenost", jak nazývala svého bývalého manžela, spálit. V tomhle tvrzení byla opravdu pevně přesvědčena a kdykoli to vypadalo, že nějaký muž o ni začal poněkud nápadněji projevovat zájem, začala se chovat odměřeně a dokázat mu, že "ona se nenechá chlapy ojebávat", což mínila dvojsmyslně.
Paní Havlíčková byla tak vůbec odměřenou dámou. Vypadalo to, že celý život prožívá jen nějakými imaginárními plány, které si sama načrtává. Přesně věděla, kdy šlápla vedle a kdy se musí zase udělat tohle. Pokud si k ní někdo dovolil příliš, už věděla co má dělat. Jestliže se vyskytla chyba, postupovala chladně a v hlavě si vypracovávala další plány, další podmínky a následky, zvažovala plusy a mínusy a sestavovala si seznam fiktivních položek, které si i fiktivně odškrtávala, pokud byly splněny.
Dalo by se říct, že její postup se k ní přenesl z minulého režimu. Možná měla v hlavě nalinkované nějaké pětiletky, možná se u ní ohledně financí rýsovala také nějaká plánovaná ekonomika. Náhlé, nepřipravené rozhodnutí? Nepředvídatelná potíž? To bylo to nejhorší, co mohlo paní Havlíčkovou postihnout. Ne, ne a ještě jednou ne, to zkrátka nešlo. K paní Havlíčkové by se možná dalo přiřadit nějaké budovatelské motto, bohužel já nedokážu říct přesně jaké. Třeba "Buduj vlast, posílíš mír?" Základ dobrý, ale trošku bych to pozměnil: "Buduj plány, posíliš paměť". No, to taky není zrovna něco extra, ale budiž.
Stejným postupem plánovaní vychovávala i svou dceru od mládí. A také se tak snažila řídit společné manželství, to když ještě žila se svým manželem. Vždy vydala nějaký soupis aktivit typu "co kdo bude dělat" na celý týden, sepisovala na papír jídelníček, který se musel dodržovat a byl připevněn magnetem na ledničce, nebo si také velmi ráda předepisovala seznam toho, co koupit v obchodě i na celé dny dopředu. Tahle posedlost plánovaním byla možnou příčinou rozpadu jejich manželství, jak tvrdil bývalý manžel paní Havlíčkové. Ona sama sice tohle tvrzení odmítá potvrdit, spíše si stojí za tím, že ji manžel beztak podváděl s jinou, dlouho utajoval nevěru a nakonec to nejspíš už nemohl vydržet. A tohle nezodpovědné, nepromyšlené rozhodnutí ji velice popudilo. Dokonce natolik, že už nechce s žádným mužem nic mít.
Přesto se jí nepovedlo vychovat svou dceru přesně podle svých představ. Do puberty to bylo ještě v pořádku, to byla paní Havlíčková spokojená, ale od doby zhruba deseti let začala být její dcera hrozně paličatá, ukvapená rozhodnutí dělala v jednom kuse a vypadalo to, že chce být vzpurná snad záměrně. Představa toho milého, rozumného dítěte se paní Havlíčkové doslova roztříštila před očima a jí zůstaly jen slzy pro pláč. Zejména od této doby už nemohla o svém manželovi vůbec slyšet a stala se z ní uzavřená, zatrpklá a po většinu času špatně naložená žena.

Denisa oproti tomu tvrdě spala ve svém pokojíku, kde trávila prakticky veškerý svůj čas strávený doma. Se svou matkou většinou prohodila jenom minimum slov, pokud teda jejich rozhovor nebyl nutně ze strany matky vyžadován. Přestože se s matkou lišila v hodně věcech, jednu měly obě dvě společné: uzavřenost. Od doby Denisiny puberty, kdy se úspěšně vymanila ze všeho toho linkování, které zavedla matka, se k ní skoro vůbec neznala. Jak matka, tak dcera neměly příliš mnoho kamarádek, z čehož vyplývá, že obě trávily čas nejčastěji právě doma. Denisa u sebe v pokojíku, kde si četla knížky, poslouchala hudbu, surfovala na internetu nebo prostě odpočívala. Paní Havlíčková u televize, v níž sledovala své oblíbené seriály, vařením nebo luštěním křížovek. Často se také uklidňovala pozorováním akvarijních rybek, kdy u akvária byla schopná nepřítomným civěním strávit i dvě hodiny.

druhý den
Je úterý, běžný školní a pracovní den. Paní Havlíčková, která si právě našla svou novou oblíbenou telenovelu, si vzala na celý týden ve svém diáři volno a není proto překvapením, že zůstává i o půl osmé v posteli ve snaze se po mrazivé noci trochu více vyspat. Denisa v kuchyni dopíjí poslední doušek kakaa a vyráží si nasadit kecky. Poté ji v zahradě při cestě přes pošlapaný trávník vítá její nejdražší psí přítel.
Denisa se zastavuje, mírně si povzdechne a říká příteli do očí: "Tany, teď na tebe opravdu nemám čas...ale jak se vrátím, tak půjdeme hned do parku, jo?"
Zlatý retrívr však na ni jen zírá smutnýma očima.
"To vydržíš," snaží se jej marně utěšit Denisa, když v tom si uvědomuje, že nemá příliš mnoho času. Autobus nečeká na nikoho, ani na ni.
V mžiku přeskakuje domovní branku a utíká na autobusovou zastávku. Když však Denisa odbočuje za rok ulice, slyší z vedlejší ulice hučení motoru autobusu a jeho světla. Ona ale neváhá ani na vteřinu a utíká, jak nejrychleji může, jen aby autobus stihla. Je jí úplně jedno, jestli jí noha ujede na náledí. Tohle je v tuhle chvíli nepodstatné - podstatné je jen to, aby stihla autobus. Protože pokud jej nestihne, bude mít její třídní učitelka zase ty hloupé kecy ohledně absence.
Autobus právě zastavuje na zastávce. Ještě není jasné, jestli to Denisa zvládne stihnout. Na zastávce nestojí zrovna příliš moc lidí, takže se to nedá moc přesně odhadnout.
"Makej, to dáš!" křičí na ni spolužačka Bára, která nastupuje do autobusu mezi posledními, jakmile ji vidí utíkat k autobusu. Denisa přidává na rychlosti a zadýchaná dobíhá jako poslední do autobusu. Usedá na sedadlo vedle Báry.
"Věděla jsem, že to dáš," poznamenává optimisticky Bára a snaží se napodobit Denisino sípavé popadání dechu.
Denisa se snaží posbírat dech. "Mno, jo, díky," odpovídá ztěžka.
Bára se jen lehce usmívá a po zbytek jízdy autobusem už na Denisu nemluví.

Poté, co autobus přijel na zastávku před vysokou školou, kam Denisa chodila, se pokusila Bára opět trochu rozpohybovat zamrzlý rozhovor. Usoudila, že už je Denisa docela v pohodě na to, aby se s ní dalo bavit. "Co budeš dneska dělat?" zeptala se zvědavě.
Denisa se na chvíli zamyslila: "Myslíš s Petrem?"
Bára se lehce začervenala. Ano, to uhodila přesně hřebík na hlavičku. "Možná... petting? Že by?" řekla vlezle a už se v duchu málem popadala za břicho smíchy.
Denisa se na ni podívala pohledem protivného fracka. "Jdi někam," odbyla ji otráveným hlasem a utekla jí do školy.

Paní Havlíčková si náležitě pospala až do dvanácti. Z postele ji vyhnal až vlastní hlad, takže si poněkud rozespale zalila vařící vodou hrneček instantní polévky. Přenesla si jej na konferenční stolek před televizi, z ložnice si zase přinesla přikrývku. Položila se na gauč, přikryla se přikrývkou, uvolnila se, popadla do ruky ovladač a do čtyř hodin odpoledne se z gauče skoro vůbec nehnula. Říkám skoro - krátce po poledni vstala jen kvůli tomu, že slyšela sousedky před jejím domem bavit se o tom, kdo zase umřel. Tahle témata paní Havlíčkovou docela zajímala a nerada se cítila neinformována o něčem.
Ve čtyři přišla domů Denisa. Vyzula se, odložila bundu na věšák a jen tiše, téměř mlčky matku pozdravila, aby mohla následně zamířit do svého pokoje, v němž se chtěla zase uzavřít až do příštího rána.
"Deniso, víš, že zemřela paní Králová?" zarazila ji vyšším hlasem matka.
Denisa ztuhla. Otočila se pomalu k matce. "Aha, ta šlapka... jo, to je mi moc líto," řekla nevzrušeně a už už mířila zpět, když vtom si vzpomněla na něco, co si předsevzala, že matce konečně oznámí.
Matka by ji ale stejně tak či tak ještě o něco pozdržela. "Neříkej jí tak, Deniso," napomenula ji přísným hlasem matka. "Neměla na výběr. Byla HIV pozitivní... ach jo, proč musela umřít už tak mladá?" povzdechla si směrem spíše k sobě.
"Škoda jí, ano," zašeptala Denisa skoro neslyšně a zhluboka se nadechla, aby matce mohla říct to, co tak dlouho plánovala.

"Mami?"
Paní Havlíčková se podle tónu, jakým to Denisa řekla, k ní otočila poněkud nervózně. "Ano, copak?"
Denisa ještě jednou polkla, nadechla se a pak to konečně vyklopila: "Chci se vzít. Chci se vzít s Petrem Vidlákem."
Nastala dlouhá chvíle ticha.
Paní Havlíčková zůstala nepřítomně hledět před sebe. Vypadalo to, že něčemu nechápe. Že nejspíš bude každou chvíli zvracet.
A pak se najednou její tvář zkřivila zlostí, zaťala obě ruce v pěst a jako blesk vyrazila vpřed, načež své dceři vrazila obří políček, až bych přísahal, že jsem tam slyšel nějaké křupnutí.
 


Komentáře

1 Denika Denika | Web | 21. června 2011 v 22:08 | Reagovat

Uf hustý koniiec :) To je suepr že sa chcu vziať ale asi nevedia ake to maju tažké pred sebou :D teším sa ako to pojde dalej :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama