9. Pomerančová ruleta

10. února 2012 v 18:16 | Sai |  Jak zabít tchýni...
Po dvou letech...
tramtadadá! Je tu devátá kapitola ke Tchýni, že jo. Ano, bylo by na místě asi říct konečně. Tohle by se snad mělo slavit jako zdejší svátek na blogu, ne?
Aneb gradujeme (ne)úspěšně ke konci.

Enjoy!


Pfff, vydechla zničeně Viktorka cigaretový dým z úst a zadívala se ve slabém světle dvou svíček dlouze do prázdna.
Byla na dně. Úplně. Tohle si ona nezasloužila.
Rodinný podraz! Jaká hanba!
Vždyť to je do nebe volající, aby v dnešní době vymýšlely děti na své matky takováhle mučidla! Zavírat své vychovatele do sklepa, cvičit kočky, aby jim kradly před hubami rohlíky s játrovou pomazánkou - to je přece nepřípustné, neodmyslitelné! Byl by tohoto slušně vychovaný člověk snad schopen?! Ne. Samozřejmě že nebyl.
Ale byl to její syn! Zajisté za tím vším vězí dcera té přemoudřelé bečky, co chrápe s pekaři. Její zlatý synáček, její miláček, kterému poskytla první poslední jen proto, aby se měl dobře. Aby měl hezké dětství, ach ano, aby pak povyprávěl jednou svým dětem, jak byl šťastným děťátkem, jak ho měla jeho úžasná maminka ráda a pečlivě se o něj starala.
Jenže jednoho nešťastného dne se prostě musí všechno posrat, vámi hýčkané dítě se zaplete s dcerou té největší spodiny, s takovým do nebe volajícím omezencem, která má v hlavě senem vystláno a jehož matka je tak nehorázně hloupá - ach ano, to je ještě velmi jemné slovo! -, že většího vola na světě snad ani není. Teda pardon, je. Možná. Pokud se blbost podědila z matky na dceru, pak se jednoho dne můžeme dočkat, že dcerunka převezme po mamince korunku královny lidské blbosti.
A ti dva se prostě musí dát dohromady. On! Ona! Vždyť... vždyť to je něco tak... tak šílenýho! On! Chápete to? Můj syn! Chcete mi snad tvrdit, že tohle je pro něj partnerka? No to snad nemyslíte vážně! Vždyť můj syn má přece na mnohem víc, můj syn si musí vzít nějakou chytrou a hezkou holku, se kterou budou mít děti bez chybičky a já budu šťastnou babičkou, která se bude jezdit dívat na to, jak její úžasný vnoučata rostou jak z vody a jak dělají babičce radost...
Ale teď tohle - hrůza a děs. Děs, děs, děs. Při představě, že oni dva spolu souloží, se člověku dělá docela mdlo. A jestli budou mít spolu děti... ne, to ne. Jestli jo, budou vyděděni. Vydědit! Odepsat! Dát ruce pryč. Teda, pokud se mi podaří se odsud dostat.
Ano, to je ten hlavní problém: dostat se odsud. Ale prostě musím, o tom žádná. Jenom když vidím, jak Ona jí, jak Ona spí, jak se prostě kolem sebe tak hrozně hladově čumí, jak kdyby hledala nejbližší krámek McDonald's, chce se mi prostě zvracet. A to poměrně často. Musím odsud vypadnout, nějak prostě musím. Dát věci do pořádku tak, jak mají být - ano, to mé srdce žádá.
Jenže co zase myslel Petr tím, že má pro mě lístek na cestu do Grónska? Co má být tohle zase za blbost?! Další nesmysl pramenící z hlavy té zakomplexované nicky! Beztak si myslí, že mě dokáže rozkazovat a mluvit se mnou jako sobě rovnou, pche! Taková naivní holka...
"Mám už tady toho všeho tak akorát dost!" zaječela náhle vztekle na plnou hlasitost. Několik žen se probralo ze spánku a hodilo po Meduse pár nevraživých pohledů, ale po chvíli se opět otočily na svůj bok a zaklesly do hlubokého spánku. Viktorii v posledních dnech téměř nikdo nevěnoval pozornost, dokonce ani jindy její horlivá stoupenkyně, Pumpová šlejška. Všechny věděly, že jsou na stejné lodi a je jen otázkou času, kdy se něco zásadního změní. Něco, co by jim pomohlo k útěku z tohohle sklepa.
Viktorie ukončila námahou veškeré své myšlenkové pochody a nakonec se také na zemi stočila do nepřirozené polohy, ve které nakonec usnula.

Když se Viktorie probudila, svíčky vedle ní stále ještě hořely. Nebyla schopná rozpoznat, zda je den či noc, protože do sklepa neproudilo žádné světlo zvenčí a nějaký pojem o čase neměla. Podle délky ohořelého knotu a množství odkapaného vosku, vedle něhož ležela, však odhadla, že mohla spát několik hodin.
Pomalu se zdvihla a zastavila v polosedu. Rozostřeným zrakem se podívala ve slabém svitu svíček kolem sebe, zda už jsou ostatní ženy vzhůru a zda už třeba někdo nepodstrčil do místnosti jídlo a pití. Jaké zklamání ji pak čekalo, když uviděla před sebou ve světle jiné svíčky tvář své nenáviděné sokyně, jak se na ni dívá odměřeným pohledem.
"Ts!" ušklíbla se na ni posměšně. Kdyby na ni kterákoliv jiná žena takhle zírala, dokázala by to ještě přežít - ale proč jí stále musí chodit na oči právě tahle osoba?
Chce to snad takhle Bůh, chce snad, abychom se daly dohromady? No tohle, nikdy! To bych nikdy nepřipustila! A vůbec, kde jsou ostatní holky? Viktorie trošku znervózněla. Rozhlédla se ve spoře osvětlené místnosti kolem sebe, avšak i přes tmu, jež obě ženy obklopovala, se jí zdálo, že tu kromě nich snad už nikdo není. Jako by se všechny ostatní ženy nějakým záhadným způsobem odsud vypařily a nechaly je tu pouze samotné.
Ale ne, to je přece blbost, pomyslela si Medusa. Copak by nějak dokázaly utéct bez nás? Tak potichu?
Hloupost.

"No jo, je to tak," ozvalo se zkroušeně z opačné strany místnosti, "fakt od nás všechny utekly."
Medusa se s nepřívětivým výrazem otočila na svou rivalku. Stejně jako ona, i Marie seděla v polosedu a opřená o stěnu, se stejným výrazem. Jako by jejich vzájemný pohled do očí působil bodavou bolest, tak v momentě střetnutí pohledů od sebe odvrátily rázně zrak. Ani jedné nebylo po chuti se na tu druhou byť jen podívat.
Viktorie si významně odkašlala. "Donesli aspoň jídlo, nebo jsi to už stihla všecko sežrat?" pronesla se sarkastickým podtónem a zaměřila svůj pohled na místo těsně vedle Marie.
Uskákaná Maruška nyní výjimečně mlčela. Neřekla nic, jen se stále upřeně dívala na nějaké místo vedle Medusy. Ani Viktorie na její mlčení nijak nereagovala.
Po chvíli trapného ticha se však Marie přece jen odhodlala k promluvě. "Jedna z nás musí zemřít," pronesla chladně, "jinak to prostě nepůjde."
Medusa se zarazila. "Cos to říkala?" vyštěkla.
"No co, zkrátka žádná z nás nebude mít klid, když ta druhá bude naživu. Pokud nedokážeme zabránit tomu, aby se naše děti spolu vzaly, musíme zabránit aspoň tomu, aby nám alespoň ta druhá z nás už dál nesrala život. Co říkáš?" zeptala se stále tím monotónním hlasem.
Nastala krátká odmlka. "Chápu," ušklíbla se po chvíli Medusa, "jenom mi řekni, jakým způsobem si smrt té druhé matky jako představuješ!"
"Primitivní. Necháme rozhodnout osud. Co kdybychom třeba poprosily o dva pomeranče, z nichž jeden by byl otrávený a druhý ne? Hm? To nezní přece vůbec špatně. Pomeranče máš určitě ráda," dodala posměšně.
Viktorie zapraskala klouby na rukách a už už chtěla něco horlivě namítnout, ale nakonec si to nechala projít hlavou. Dokázala by se smířit s tím, že by zemřela a její věčná sokyně by vyhrála? Byla by schopná zemřít kvůli dobru svého syna a opustit svého manžela? Marie, jak ji dobře znala, nad tímhle plánem musela už hodně dlouho přemýšlet a určitě zvážila všechna svá pro i proti. Je to buď a nebo. Buď vyhraje na celé čáře, nebo na ní prohraje. O ničem jiném to není. Byla by to aspoň smrt, které by lidé litovali, nebo by se mi kvůli mému obětování smáli? Nevím, nevím. Nechci o tom přemýšlet. Ale je mi jasné jedno: co udělá ona, to jí musím oplatit i já. Nezůstanu pozadu, nikdy. Jen do toho.
"Tak dobře, poprosíme je o ty pomeranče," prohlálsila nakonec suverénně Viktorie s ďábelským úšklebkem v obličeji. Bylo vidět, že si tuhle chvíli vyloženě užívá a dává tak své sokyni najevo svou hrdost a pýchu na svého syna. "Dobře. Ale ten jed musí být něco rychlýho a silnýho, ať to ta jedna z nás má rychle a bezbolestně za sebou, platí?" dodala.
Marie se také usmála a lehce pozvedla hlavu, aby dala najevo své odhodlání a hrdost. "S tím plně souhlasím. A budeme se krmit navzájem, ať z nás žádná nepodvádí, jasné?"
Viktorie kývla. "Už se nemůžu dočkat. Co ty?"
Marie se jízlivě pousmála. "To je poprvé za můj život, co s tebou v něčem souhlasím."
A obě se hystericky zasmály.
 


Komentáře

1 Denika Denika | Web | 15. února 2012 v 0:06 | Reagovat

Hurá! síce mi trochu dlhšie trvalo nájsť si čas ale stalo sa.
Toto nám tu začína brať nejaké obrátky. Pomaranče? otrávené? som naozaj zvedavá či sa to uskutoční ich plán alebo nie aj keď to znie dosť praštene ale všetko je možné tak som dosť netrpezlivá čo sa s nimi podeje.
neviem si predstaviť že ich deťom by sa páčil ich výsledok toho zavretia veď to je bláznovstvo z tohto pohľadu ten druhý by nemusel odpustiť tomu druhému že sa to stalo kvôli láske.
Prepáč ak pochopíš moje pochody ma potešíš ale musela som sa tak rozkecať a šlo to samo čiže nelogicky, nepostupne :-D

2 Jaaja Jaaja | E-mail | Web | 5. března 2012 v 23:08 | Reagovat

Heheheee =D
Tááák jsem dočetla poslední napsanou kapitolu a musím říct, že je to husté! ^^ Některé věci mě fakt dostaly (např. tři facky xD), je to suprově napsané a zhltla jsem to v kuse, protože to čtení prostě nešlo přerušit.. Těším se na další kapitolu ;)
Muhehehe, záminka se mi dost líbí =D Nic podobného jsem se do teď o tchýních nedočetla =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama