Duben 2012

#18 Alanis Morissette – Thank You

29. dubna 2012 v 17:18 | Sai |  .la música
Další neděle, jen krok od nového týdne, s nímž už je spojeno tradičně vyhlášení nového songu týdne.
Když už jsme u těch tradic, tak už je pro mě zvykem ještě předtím, než se tu vykecám o samotném songu, napsat ještě nějakou nesouvisející slovní omáčku. Dnes asi nebude moc dlouhá, protože se mi tento týden neodehrálo zas až něco tak zásadního, že bych měl potřebu vám to sdělit. Nebo vlastně jo, jedna poněkud nešťastná věc, ale čert ji vem. O té věci sem psát nebudu, ale důležité je, že teď se mám opět fajn a mám chuť opět něco psát, opět překládat japonské seriály a... mám zkrátka opět perfektně pozitivní náladu.
Dnes mám celý den zataženy okenní rolety, otevřená okna a před sebou vychlazené pití a zmrzlinu. Pro mě zřejmě ta nejvhodnější kombinace, jak strávit tento horký den.
A abych ho měl ještě lepší, pouštím si celý den různou muziku. Jednu skladbu z těch, které jsem si dneska zatím vyposlechnul, jsem také vybral právě jako song tohoto týdne. Je jím dobře známá děkovačka mé oblíbené Alanis Morissette s populárním kontroverzním klipem.

Králíček Azurit rulez!

25. dubna 2012 v 18:35 | Sai |  .něco pro pobavení
Heh. Tohle bude článek z trochu netypického soudku, který na tomto blogu nejspíš jen tak nenajdete. Teda možná jediný takový trochu podobný článek tomuhle by mohl být pamětnický článek z minulého listopadu, protože tenhle článek se taky bude týkat vzpomínání a takového toho hraní si na pamětníka. Heh, hrát si na pamětníka, i když jste se narodili teprve v roce 1994? Inu, proč ne. Čím starší budu, tím namyšlenější pamětník nejspíš budu. Koncentrace vět sdělovaných mými ústy ve stylu "jó tehdá, to byly časy", "víš, to my tehdá jsme nemohli", "no jo, ta dnešní mládež", "bejvávalo, bejvávalo" a podobně bude nejspíš přímo úměrná mému věku. Hohó, já jsem tu zapletl i matematiku! No tohle, má profesorka z matematiky by asi měla radost. Nebo spíš můj fyzikář, ten je takový posedlý závislostmi různých veličin na úměrnosti, ten by se u toho velmi pravděpodobně rozplýval.
Ale dost zbytečných keců, jdeme rovnou k věci.
Tenhle článek jsem chtěl napsat už včera, jenže nebyl čas. Včera jsem si totiž zčistajasna vzpomněl na mé mládí, na mé rané slohovky z dob základní školy a napadlo mě, že bych sem mohl hodit nějaký můj výtvor. Bohužel, sešit s výtvorem, na nějž si doteď pamatuju a chtěl jsem ho sem hodit, jsem bohužel mezi tím stohem sešitů, co ve sklepě uchovávám (jsou tam hezky poctivě sešity od první třídy až do současnosti, bacha na mě), nenašel. Místo toho jsem však narazil na omalovánky s králíčkem Azuritem, které jsem tak hezky svými čmáranicemi zprasil, a pak jsem ještě vypíchnul jednu chuťovku.
Pojďte se mnou zabrouzdat do vod mého raného mládí.

#17 Inoue Joe – Haru

22. dubna 2012 v 17:31 | Sai |  .la música
Tuším, že to bylo buď včera nebo předevčírem, co za mými okny pršelo a zároveň krásně svítilo slunce. Jak asi už víte, mám rád deště, zvláště ty letní, ale tenhle déšť, byť byl jarní, mi rázem dodal trochu inspirace a chuti tvořit do žil. Nevím, jestli jsem to už řekl tady na blogu, ale nedávno jsem se vrhnul do překládání anime seriálů, takže poslední dny trávím zkoumáním všemožných možností programu na vytváření titulků. Ach, člověk si teprve při vytváření titulků dokáže uvědomit, jak jednoduché je nějaké titulky stáhnout a pak si s nimi užít film. Oproti tomu vytvořit si je hezky od píky, to je už věc jiná.
Zdá se, že sněhu už asi definitivně odzvonilo. Nu což, nezbývá mi nic jiného, než si na něj znovu počkat do konce roku. Vládne tu teď jaro, které teda moc nemusím, ale tak dobře, tento rok mi přijde jaro docela fajnové. Zatím nikde necítím ani nevidím žádné živočichy se rozmnožovat, prcající kočky nám zatím neřvou po nocích pod okny a že bych zatím tak nějak všeobecně znechucen jarem? To zatím říct nemůžu.
A když už teda jsem nakousnul to jaro, možná by stálo uvést za zmínku i souvislost s právě vyhlašovaným songem týdne. Song týdne bude tentokrát v pořadí druhá japonská píseň, kterou jsem tu od začátku uveřejňování songů týdne hodil, a ta píseň se právě v překladu jmenuje "jaro" - Haru. Jeho interpreta asi znát nebudete, ale tak dobře, jmenuje se Inoue Joe.

Mimi wo sumaseba /1995/

21. dubna 2012 v 19:51 | Sai |  .filmová kritika
Ach, opět někoho přepadla neodolatelná chuť zrecenzovat nějaký japonský anime film. Ano, je to sice v pořadí jen třetí japonský film zde recenzovaný, ale paradox je ten, že ty tři japonské filmy jsou zároveň filmy, které jsem zrecenzoval posledně. Poslední film, který z Japonska nebyl, byla Lola, a tu jsem okecal minulý rok v červnu. Že bych hezky po roce vybral nějaký nejaponský film pro recenzi? Možná jo, možná to zkusím i dřív.
Proč vůbec ty japonské filmy recenzuji? Žijeme přece v Evropě, baštíme hezky filmy z Hollywoodu, tak proč si nevybrat je? No, abych byl upřímný, tak jsem doposud ještě neviděl žádný nejaponský film natočený v tomto roce. Měla by mě liskat hanba, ale tak tomu právěže vůbec není. Proč bych nemohl teď ulítávat na japonské kinematografii, když jsem po většinu života baštil pouze hollywoodskou tvorbu? Mně se to takhle líbí. Mám rád onu japonskou jinakost, sem tam se také dívám na jihokorejské filmy a světe div se, při jejich sledování mívám často pocit, že se dívám na něco, co mi po většinu života v televizi chybělo. Tak rád bych na vás vyvalil hromadu tipů z Japonska a Koreje, pokud vás už tak trochu nudí západní kultura a chcete vidět něco jiného, něco parádního zase ve smyslu jiném, než jak jej chápe Hollywood... ano, moc rád bych to na vás hned teď vybalil, ale to byste o to museli mít zájem, heh. Občas přemýšlím o tom, že bych tady na blogu zřídil takovou speciální sekci o japonsko-korejské kinematografii, kde bych dával své tipy na oblíbené filmy a seriály právě z těchto dvou zemí, pokud by o to teda někdo stál a neobtěžovalo by jej/ji to. Co na to říkáte?
No, ať už si teď říkáte cokoliv, počkejte s tím ještě chvíli, říct mi to můžete v komentáři. Teď bych se měl věnovat samotnému filmu, který budu recenzovat. V originále se jmenuje Mimi wo sumaseba, což znamená doslova Když se zaposloucháš. Více známý je však pod anglickým názvem Whisper of the Heart alias Šepot srdce. Já coby japanofil samozřejmě upřednostňuji originální název, ale to je vedlejší. Hlavně už si pojďme říct, o čem to vlastně je, proč byste se na to právě vy (ne)měli podívat a jaký má na to vlastně názor Sai.

#16 Kristína – Zatváram oči objímam

15. dubna 2012 v 19:41 | Sai |  .la música
Už jsem dlouho nepovzdychal nad tím, jak ten čas letí a jak se neskutečně divím tomu, že se rozkecávám již o šestnáctém songu týdne, viďte?
Ano, to je opravdu podivuhodné. Sám se tomu divím, protože jak už jsem musel určitě kdysi několikrát zmínit, patřím k sortě tzv. zápalkových lidí, kteří se pro něco sice rychle nadchnou, ale stejně tak rychle jejich vášeň opadne. Nemyslím tím, že bych to tak měl úplně se vším v mém životě, ale poukazuju tím na své nápady. Ano, nedával jsem moc šanci tomu, že by mě bavilo celý rok psát vytrvale o písních týdne. Byl to nápad, co se mi zrodil v hlavě jednoho odpoledne, opravdu se nejednalo o nějaký prudce sofistikovaný plán, jenž bych si připravoval už delší dobu. Prostě mě to krásně před Silvestrem napadlo, zkusil jsem to... a daří se. Baví mě to stále.
Možná je to tím, že se při příležitosti uvedení nového songu týdne můžu vykecat i tak nějak všeobecně o všem, o čem chci, protože plýtvat na své bezduché kecy nové články by mi nebylo úplně po srsti. Navíc hudba je prostě něco, bez čeho bych si nedokázal svůj den rozhodně představit. Ach, jako bych konečně našel odpověď na mou hloupou otázku, zda je lepší být slepý, či hluchý. Myslím, že na světě existuje spousta nádherných věcí, které může člověk cítit na vlastní kůži, existuje spousta nádherných slov, které může člověk slyšet, ale co tak krásného, že bychom bez toho nedokázali žít, můžeme na světě vidět svýma očima? Napadá mě jen: nám blízcí lidé a jejich upřímné úsměvy. To si myslím, že je něco, co bych opravdu přál slepému člověku někdy vidět. Jako jo, můžete mi argumentovat mnoha dalšími důvody, jako že slepý zase nikdy neuvidí žádný film, a to je přece na stejný úrovni jako hudba, že jo, bla bla bla. Ale není. Hluchý se na film sice může dívat, ale zase nic neuslyší. Takže si může leda tak pouštět do skonání filmy s Chaplinem nebo se koukat na filmy s titulky, aby z toho něco měl. Teda... myslíte, že z toho může něco mít?
Oujé, kam jsem se to zase dostal? Chtěl jsem vám představit nový song týdne a jaksi záhadně jsem skončil u otázky, zda být raději slepý nebo hluchý. Bože. Řeknu to krátce - kdysi jsem mírně naznačil, že bych někdy mohl vyhlásil jako song týdne právě něco slovenského, nejlépe od Kristíny. A je to tu: jak už u mě bývá takovou tradicí, často jako songy týdne vybírám od známých interpretů některé jejich méně znamější kousky. V tomto případě tomu tak bude: představuji vám song Zatváram oči objímam.

„...a co by sis tak dal?”

13. dubna 2012 v 19:16 | Sai |  .zážitky
Ach, tady má někdo parádní náladu!
Tak skvěle, jako se mám nyní, jsem se neměl už... no, vlastně od včera. Pochopte mě tak, že i když jsem věčný optimista, jehož dovede jen máloco vyvést z rovnováhy, má poslední dobou fakt úplně precizní, žeroucí náladu. Ale o tom jsem už vlastně psal v předchozím článku, tak vás nebudu zásobovat svými nadšenými popisy svých současných stavů podruhé. Ano, mám sice neodolatelnou chuť se opět rozplývat, ale budu na vás brát ohledy a nechám si to na jindy.
Řekl jsem si, že dnes sem musím prostě něco přidat. A to něco bude takový zážitek ze života, takový úsměvný zážitek, jenž se mi přihodil právě dnes a souvisí s písemným vyvoláním z chemie.

#15 Yann Tiersen – La Valse d'Amélie

9. dubna 2012 v 21:57 | Sai |  .la música
Ou jé! Velikonoční pondělí, velikonoční prázdniny, večer velikonoční...? Večer před popravou. Rozumějte: zítra budu nucen jít do školy, a tudíž bych měl říct dosavadním - a pro mě byly úžasné! - prázdninám jedno velké sbohem. Goodbye, sbohem, Auf Wiedersehen, sayonnara.
Ale ne, tu popravdu neberte vážně, protože alespoň na pár vyvolených se těším rozhodně... a na některé vyvolenější ještě víc. Myslím, že zítřejší den pro mě bude hodně zvláštní. Poslední dobou prožívám častá období vyznačující se závaly euforie, prudkého červenání se a kompletní neschopnosti soustředit se na to, na co bych se zřejmě za daných okolností soustředit měl. Tyhle stavy bych asi nejvýstižněji přirovnal možná k Ronovi pod vlivem nápoje lásky, plus mínus. Ne, nemějte obavy, v žádných drogách nejedu. Nebo aspoň ne v těch, které jsou jako drogy tak jaksi oficiálně považovány.
Ach, doufám, že Ona významu všech předchozích řádků rozumí, pokud si to někdy přečte.
Možná už sis to přečetla v mých myšlenkách...?

Pro ostatní: to, co jsem napsal výše, prostě neřešte. Zkrátka jsem se musel trochu vypsat ze svých pocitů.
Ale k tématu: máme tady pořadové číslo patnáct, které nám otevírá tento týden písní ze soundtracku k mému oblíbenému filmu Amélie z Montmartru, jenž složil francouzský minimalistický skladatel Yann Tiersen.

#14 Luštěla – Fejsbůkovej pedofil

1. dubna 2012 v 16:40 | Sai |  .la música
Je tu apríl, je tu nový měsíc, je tu duben, je tu nový článek a je tu nový song týdne.
A je tu taky jedno superohlášení: Sai už konečně včera viděl Titanic! Cha chá, teď už se mi nemůžete smát, že bych byl nějaký filmovní či dokonce všeobecně kulturní pralesák nebo zaostalec. Nebo respektive můžete, ale nevezmu si to k srdci a neurazíte mě tím, protože už jsem viděl snad všechny filmy, za které jsem se doposud doopravdy styděl, že jsem je neviděl.
A musím říct, že se mi to líbílo. Velice. Přesně něco pro mou romantickou duši a taky něco, co krásně vyjadřuje mé pocity z poslední doby. Ten soundtrack, ty herecké výkony Leonarda a Kate Winslet, ta hudba, ta monumentálost... ach, to bylo skvělý. Ohraný příběh, který už všichni znají, ale byl tak krásný a jímavý, že jsem to prostě celý tvůrcům sežral i s navijákem a byl zaplaven kvanty emocí. Zvláště ten závěr, ach! Nicméně jsem opět nebrečel, bohužel. Snad někdy příště, až se na něj znovu podívám spolu se svou drahou polovičkou, tak pak to snad bude ještě větší emocionální pecka. Ano, za ta léta jsem opravdu přicházel o hodně, na druhou stranu je možné, že právě to, že jsem jej viděl tak pozdě, na mě o to více zapůsobilo. Kdoví. Byla to zkrátka krása. Šmitec.
Ale teď už se vraťme k tomu, co vám chci dnes předhodit před čumák za song týdne. Je apríl, už se mi povedlo doposud dva lidi nachytat na hruškách, tak snad se mi to ještě u někoho povede. Právě proto vám tu z recese a z důvodu aprílu předhazuji song (i to je dost nadsazené slovo) Fejsbůkovej pedofil od české teen skupiny Luštěla (pzn. má to být zkratka z počátečních písmen jejich jmen, nicméně já jsem toho názoru, že to vzniklo ze slov Luxusně Štěkající Lamy).