Září 2012

#38 PSY – Gangnam Style

23. září 2012 v 22:05 | Sai |  .la música
Další týden fuč - další článek týdne. Abych vám trochu z(ne)příjemnil náladičku, napsal jsem takovou prazvláštní báseň (dá se to vůbec nazvat báseň?) Smyslolibý potravinový sonet. Je to taková blbost, ale opět s nemalou špetkou sarkasmu - do tradičních milostných témat a frází se já obouvám tuze rád. Obsahuje to navíc i skrytý podtext, který ale předpokládám nikdo nenasvěcený nerozluští. Ale nebuďte smutní, o něco kdovíjak sdělného v tom podtextu nejde. :)
Inu, v předchozím perexu k songu týdne jsem se vykecal až příliš, tak tady to zase trochu zkrouhnu. Můj dnešní výběr songu týden byl velmi jednoduchý, protože tuhle píseň již slušnou dobu nemůžu dostat z hlavy. Ano, již minulý týden jsem tu měl něco z Koreje, ale podruhé to snad nikoho nezabije. Předpokládám, že už víte, o čem je řeč - jistě, řeč je o Gangnam Style. Tento song jsem si oblíbil totiž i já - ano, i já! Ten, který na většinu songů současné doby těžce zanevírá. Je však třeba se něčemu divit, když pisatel tohoto článku je blázen do Východní Asie (dobře, do Japonska ponejvíce)? Není to třeba. Gangnam Style mám poslední dobou neustále v hlavě, pořád v ní slyším "ooopa Gangnam Style" a vidím zpěváka tančícího podivný tanec ve stáji s koňmi. Tohle prostě musí být songem tohoto týdne!

Smyslolibý potravinový sonet

23. září 2012 v 19:25 | Sai |  .hříčky s jazýčkem českým
Jak křupavoučký dalamánek posypovou solí sypaný
chci tvým ústům chutnati
jak dezert šlehačkový vinným octem zakápnutý
chci tvým nosodírkám voněti

jak šumivé víno či sekt s megafonem poblíž
chci tvé slechy mile potěšit
jak čerstvě utrousený, nevychladlý psí koblih
chci z tvých očí jiskru vytěžit

jak rohlík právě utrženou kopřivou namazaný
chci k tvé měkké kůži býti libý
chci namočit tě v kádi, kde plavou leklé ryby

Jak vidíš, znamenáš pro mne nemálo -
chci pro tebe udělat to, co nedávno
ještě v mých silách učinit se nedalo

#37 Younha – ほうき星

16. září 2012 v 22:10 | Sai |  .la música
Ano! Áno! Ja! Yes! Hai! Sí! Oui! Da! - sakra, já vám ani nevím, v kolika dalších jazycích dokážu říct ano, ale to není podstatné, protože se konečně stalo to, co se mělo stát už mnohem, mnohem dávno - nová kapitola Ďábelského chtíče is released! Sugoi! Wunderbar! Ale ne, ne... blbnu. Strašně šílím. Ano, tento úvodník k songu týdne bude nejspíš ten nejpraštěnější, jaký jsem kdy napsal (a nejspíš i napíšu). Ale což, mám k tomu snad dostatečný důvod, ne? Že ne? Pche. V mé kůži pro to teda důvod mám. Když se po jednom a půl roce odhodláte k napsání jedné kapitoly k jedné kapitolovce, je to prostě úspěch, ne že ne. A vůbec - dost mého jásání, moc blbnu.
Pokud se ptáte, proč minulý týden nebyl vyhlášen song týdne, odpověď jest prostá: chtěl jsem vzdát hold mým sluchátkům. :D Abyste věděli, minulou neděli (když jsem měl vyhlásit song týdne) mi vypověděly nadobro službu sluchátka, které jsem měl několik let. Chtělo se mi za ně málem už vyhlásit nějaké veřejné RIP, ale nakonec jsem omezil jen na to, že jsem pro tento týden nevyhlásil song týdne. Protože když teď nemůžu dál pouštět ve sluchátkách hudbu (víte, jak strašné to je pro takového music freaka jako já?), tak vám na ten jeden týden symbolicky zkusím rovněž po stránce hudební zatnout tipec. Haha... dobře, tak aspoň symbolicky, řekněme.
Teď už ale dost tlachání. Sedmatřicátým songem týdne je něco z Koreje (ano, opět ochutnáte něco z asijských luhů a hájů). Je to však něco, co je paradoxně zpíváno v japonštině (tak né asi... říká japanofil). Song Hókiboši (v překladu kometa) od korejské zpěvačky Younhy.

7. Hlam, hlad a hlas

16. září 2012 v 21:56 | Sai |  Ďábelský chtíč
Je to tu! Událost minimálně tohoto roku - alespoň co se Žeroucího blogu týče. Dlouho dobu připravovaná (dobře, pokud mám upřímný, po většinu času jsem na to sral), těžko-říct-kolika-lidmi očekávaná a nyní již konečně dokončená kapitola k Ďábelskému chtíči, ve které se konečně dozvíme... no, nechte se překvapit.
Snažil jsem se co nejvíce, abych vám tu neskutečnou kapitolovou absenci (?) vynahradil co nejužitečněji. Co to tedy znamená? Kapitola není dlouhá a nestane se v ní kdovíco převratného, ale jejím účelem je především na vás zapůsobit jakousi ďábelskou atmosférou. Uvést vás postupně a nenásilně zpět do děje tam, kde jsem se zastavil přes rokem a půl. A předhodit vám další otázky, po jejichž položení na ně budete chtít znát odpověď, již se dozvíte v dalších kapitolách.
A chcete vědět, kdy budou ony slibované další kapitoly, které vám na ty otázky odpoví? Na to vám odpovím s čistým svědomím: hodně brzy! Jakmile jsem se teď totiž po takové dlouhé době ponořil do psaní Ďábelského chtíče, tak mě samotné psaní povídky ovládlo. A víte, co to znamená? Že by další kapitola mohla být třeba ještě do příštího týdne!
Fakt, nekecám. Máte mé slovo. Jednoduše teď mám chuť psát - a když mám chuť psát, tak ji samozřejmě musím ku**a využít!

Ještě jedna věc, trošku off-topic: chcete vědět, proč tento týden nebyl vyhlášen song týdne? Ano? Dobře, povím vám to. Abyste věděli, minulou neděli (když jsem měl vyhlásit song týdne) mi vypověděly nadobro službu sluchátka, které jsem měl několik let. Chtělo se mi za ně málem už vyhlásit nějaké veřejné RIP, ale nakonec jsem omezil jen na to, že jsem pro tento týden nevyhlásil song týdne. Protože když teď nemůžu dál pouštět ve sluchátkách hudbu (víte, jak strašné to je pro takového music freaka jako já?), tak vám na ten jeden týden symbolicky zkusím rovněž po stránce hudební zatnout tipec. Haha... dobře, tak aspoň symbolicky, řekněme. :)

Užijte si tuhle krátkou, ale snad ne zbytečnou kapitolu. A komentujte, prosím!

Shrnutí předchozího děje:
Bezejmenný démon přešel se svým mistrem, panem Infabilem, přes sedm pekelných bran a vydal se směrem k domu pana Infabila. Během cesty démon panu Infabilovi položil tři záludné otázky, na něž se má brzo dočkat odpovědí.
Když oba démoni přišli k domu pana Infabila, nakreslil pan Infabilus démonovi na čelo podivný symbol, po němž mladý, nepojmenovaný démon mohl již vidět Infabilův podivný, téměř až morbidně vystavěný palác.

#36 Everything But The Girl – Missing

2. září 2012 v 21:55 | Sai |  .la música
Muhehe! Jsem po týdnu zpět. A mám opět holé ruce - holé ruce plné mozolů, potu, špíny, jizev a jiných známek tvrdé práce, které konají práci. Posunují optickou myš a jejich prsty ťukají do klávesnice. Doprošuji se uznání mé tvrdé práce!
Hm, myslím, že dnes jaksi hýřím vtipem, takže by bylo nejlepší tomu zatnout tipec, když už je ten konec prázdnin a já bych měl nejspíš symbolicky zamáčknout slzu v oku. To ale neudělám, protože se docela do té školy i těším.
Že jsem blázen? To vím už dávno, ale rád bych objasnil proč se tak těším, když teď nastoupím do toho pravděpodobně nejnáročnějšího gymnazijního ročníku - septimy. Abyste věděli, tak náš gympl každoročně organizuje Majáles - což je takový highlight školního roku, během nějž přijíždí do našeho města jak místní, tak populární kapely z celé republiky (minule to byli Airfare, předminule Wohnouti...). Každý Majáles se vždy skládá z průvodu a programu odehrávajícího se na náměstí, přičemž obojí je stylizováno na nějaké téma a program obsahuje i divadelní scénku. Předminule to třeba byl Cirkus, minule zase Pohřeb samostatného gymplu (protože jsme se z důvodu šetření finančních nákladů sloučili se zdravotní školou). A právě tvorba té scénky mě na tomto školním roce hrozně láká. Už minule jsem byl totiž byl organizátory osloven, ať něco napíšu, ale bohužel mě oslovili až příliš pozdě. Letos však organizuje Majáles náš ročník a já jsem pro něj naprosto zapálen - a bacha, já se zapaluju pro máloco. Takže letos... bude Sai psát divadelní scénku! Ať to stojí, co to stojí! Když už se nezapíšu do historie dějin, určitě se zapíšu do historie našeho gymplu sepsáním nějaké prudce šílené scénky! :D
Tak, teď už ale něco normálního a tématu se týkajícího. :) Vyhlašuje se totiž song týdne, kterým jsem zvolil píseň, jež jsem chtěl už hned několikrát vyhlásit songem týdne, ale vždy mi nějaká nakonec padla více do oka. Tentokrát už ale bude vyhlášena definitivně: je to opět song devadesátých let, jenž se jmenuje Missing. A zpívá jej duo Everything But The Girl.