Jde tu o postel

31. prosince 2013 v 15:17 | Sai
Jde tu o postel.


Není na ní ale na první pohled nic zvláštního. Je to jen obyčejná, dlouhá, poměrně moderní postel bez bočnic, na níž každý den někdo spí a která je plná vypadaných vlasů. Kdepak, žádná postel z palet nebo s nebesy, jen obyčejný pelech moderní doby, kde se člověk po náročném dni vyspí, uvolní se, udělá si k vnitřnímu povzbuzení dobře a oddá se života naplňující rozkoši. Jde tu ještě o nějaký jiný kus nábytku? Ne, o nic jiného tu vlastně nejde. V tuhle chvíli přece záleží jen na tom, že někde existuje jedna prachobyčejná postel potažená bílým prostěradlem. Proč se zaměřovat na něco jiného? Stačí říct, že se nacházíme ve vysoko položeném bytě, až příliš prostém a nebesky bílém pokoji podléhajícímu principu svefnaugu, který působí na obyčejného člověka uklidňujícím dojmem.
Je kartičkou zakrývající jedno oko a zároveň klamným obrazem, jenž je vhodně podstrčen oku druhému k vštípení. Je poskytovatelem prazvláštní směsi dílčích pocitů a dojmů, která jako celek vytváří jediný dojem, a to dojem zdánlivého bezpečí. Stěna pokoje je bělostný monolit, jen křehká membrána, která dokáže vmžiku prasknout jako mýdlová bublina, pominout jako člověk právě probuzený ze snu a zhroutit se jak domeček z karet.
Více karet již netřeba rozdávat, neboť lze vyložit samé trumfy už nyní.
Na posteli leží muž. Nevypadá kdovíjak skvěle, působí na mě naopak dojmem značné vyčerpanosti. Vyčerpanost, jaká byla naprosto patrná na tom muži, se však těžko popisuje, protože i přesto, že jsem si plně jist tím, o čem teď píšu, je vyčerpanost tohoto muže tak zvláštní, že se o ní bojím i psát. Ne, tenhle pokus o výmluvu asi těžko najde u někoho pochopení, ale řeknu to takhle: nějaký hlas z podvědomí, třeba nějaký skrytý instinkt, chcete-li - ten mi to napovídá. Šeptá mi různé věty, slova… někdy ke mně mluví jen v nějakých zmatených, prázdně znějících výkřicích. Neřekl bych, že je to zrovna dvakrát sympatický hlas, jemuž bych naslouchal rád, ba naopak - vlastně se jej i trochu bojím, neboť mi neznámo snad v jakékoli podobě nahání hrůzu. Přesto však věřím tomu, co mi našeptává. Je trochu paradox, že věřím něčemu neznámému, čeho se bojím, více než svým spolubydlícím, ale možná právě proto, že se neznámo nedá tak snadno dostat z hlavy a člověk musí nad tím zvláštním hlasem neustále přemítat a ptát se sám sebe, zda slova a věty tajemným hlasem šeptané nejsou jen výplody mé mysli, která je rok od roku čím dál více nemocnější, slabší a méně spolehlivější než kdy dříve, jsou pravdivá, jsem dospěl k názoru, že mi nezbývá nic jiného, než tomu hlasu věřit. Je-li má mysl natolik poškozena, že ke mně permanentně mluví druhými neslyšené hlasy z neznáma a já nedokáži zadržet jejich přítrž, pak se můžu onomu tajemnému hlasu buď vytrvale a odhodlaně bránit, v čemž bych možná po nějaké době mohl být úspěšný a docela dost možná bych se tohoto hlasu dokázal úplně zbavit, ale takto bych přišel o toho jediného, kdo se mnou dokáže prohodit pár slov - ať už je to hlas kohokoliv a čehokoliv, nebo jen iluze. Věřím tomu hlasu. A je mi jedno, že mu v lecčem nerozumím, neboť vím, že je ten, komu onen hlas patří, mnohem chytřejší než já.
Přemýšlení totiž bolí. Vyčerpává mě. A čím více se pokouším rozšířit své hranice poznání, tím mě každá myšlenka v mysli - byť jen slabě přidržená - bolí a vyčerpává čím dál více. Tak moc si přeji, aby všechno, co si v mysli dovedu utkat, mi v ní také dokázalo navěky zůstat. To se ale nikdy nepodaří, neboť mé myšlenky jsou jen velikým salátem, chaosem, jehož utřídění by bylo velmi bolestivé a nepochybně by mě zničilo. Musím tak jedině děkovat tomu tajemnému hlasu, že ke mně mluví, připomíná mi minulost, dává mi přímo odpovědi na otázky, které si kladu, a dává mi tak pocit útěchy, že nejsem odkázán pouze na bolestivé přemýšlení.
Bývaly totiž i časy, kdy se ještě přemýšlet dalo, aniž by člověk tímto trpěl - dokonce bylo možné se i dorozumívat hlasem mezi jednotlivými spolubydlícími. Přesně tak normálně, jako je to možné mezi normálními lidmi, mezi něž jsem ještě před několika lety patřil. Mohl jsem se s Monicci bez problému mluvit o čemkoli, na co měla chuť, dokázal jsem si s ní tajně zasouložit, ovšem pak někdo přišel s tím ďábelským, zpropadeným výmyslem ze severu. Svefnaug.
Svefnaug, to je spící oko. Velmi důmyslný styl navrhování pokojů pro nenormální občany státu. Do detailu promyšlený styl, který spočívá v podvědomém okouzlení prostotou a vhodně podstrčenou myšlenkou dokonalé čistoty pokoje, jež otevírá sny. Proč jsem již několik roků nevyšel ven? Svět tam venku vidím, ale zároveň taky ne. Pokoj zařízený dle principu svefnaugu nabízí pohled na tu svrchní slupku opravdového světa, jen na malinkatou špičku velikého ledovce, na kterou si však nemůžu sáhnout. Ne že bych na ni nedosáhnul, ale já postrádám odhodlání to udělat. Vůle, odhodlání. Jsou to dva ostrovy, které jsou od sebe příliš daleko, aby se mezi nimi dalo plout na tak křehké bárce, jakou vlastním já. Toho svefnaug využívá. Není na něm nic trestného, je legální. Na první pohled opravdu není nijak škodlivý pro pozorovatele, ale je dokonale účinnou zbraní pro ty, jimž je cíleně vnucen. Opět to nedokáži příliš dobře objasnit, ale za určitých podmínek dokáže pokoj podléhající tomuto složitému principu fungovat jako iluzorní pole. Uklidňuje horlivější povahy, redukuje naše potřeby, potlačuje složitější myšlenky a vytváří ideální podmínky pro to, abychom ztratili smysl života. Z vlků dělá beránky, z beránků ještě mírumilovnější tvory a z těch pak dělá chodící loutky postrádající smysl života. Časem se všichni dostaneme na tu stejnou úroveň.
Víte, je velmi snadné pro každého soudit a škatulkovat, když chce. Proč? Řekl bych, že to tak nějak odjakživa souvisí s lidskou přirozeností. Tvořit si názory, škatulkovat, hledat rozdíly a vytvářet mnohdy nesmyslné konflikty. Jak málo stačí k tomu být zaškatulkován jako nenormální! Spousta lidí byla tak stejně jako já zaškatulkována z úplně prostých důvodů. Nezapadali jsme, protože jsme přemýšleli úplně jinak než zbytek, ta hýbající se masa vedená úzkou skupinkou vyvolených opojených mocí, kteří jinak ten toliko krásný, úžasný a k životu celkem obyčejného smrtelníka ideální svět změnila v nepřátelské území, kde se zabíjí něžně. I kdybych se náhodou dostal tam ven, opět mezi normální lidi, nevím, zda bych se dokázal vrátit zpět do opravdového světa. Jazyk mám, ale nedokázal bych jej znovu použít k mluvě. Normální lidé by mě nedokázali přijmout. Číst a psát umím, ale následků dlouhodobého pobytu v pokoji svefnaugu bych se už nezbavil. Nevím navíc, jak moc se svět za těch několik let změnil. Od té doby jsem jej neměl možnost spatřit vlastníma očima.
Můj osud je nevyhnutelný.
Vím, že jsem se za dnešní den až příliš vyčerpal přemýšlením. Vyčerpal jsem se natolik, že nevěřím, že se zítřejšího rána dožiji. A pokud ano, jsem jako vždy přesvědčen, že právě zítra najdu vůli prasknout tu bublinu, tu výsměšně odpornou tenkou stěnu, která mě izoluje od opravdového světa.
Děkuji tomu hlasu, který mi dává víru v lepší budoucnost. Chci za ni bojovat, ale už to nezvládnu.

Teď půjdu spát. Vyndám si zubní protézu, uložím ji do sklenice a začnu opět snít.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama