Protentokrát upřímně

30. června 2014 v 20:33 | Sai
Je to tu. Po roce a půl konečně plnohodnotný článek.
A věřte mi, že jej možná ani číst nechcete.

Hned na úvod totiž musím napsat důležitý disclaimer.
Tento článek bude velmi dlouhý a bude se v něm rozlévat čistě jen víno pravdy, v němž je mimo jiné vysoce koncentrována nasranost, rozčarování, rozhořčení, stesk a spousta jiného. A dost možná právě to budete právě vy, koho si vezmu do svých nevymáchaných úst a o kom napíšu nepříliš lichotivé věci.
Pokud si myslíte, že jste hráli v kterékoli části mé blogové existence trochu významnější roli a máte pocit, že byste neunesli případná slova kritiky, raději tento článek dál nečtěte. Sice mi tím dáte najevo, že jsem se ve vás celou dobu mýlil, ale já to nějak přežiju. Přežil jsem spoustu horších věcí, takže by mě něčí neschopnost čelit kritice neměla rozhodit.
Neodradil vás tento disclaimer od dalšího čtení? Pak můžete prosím směle číst dále.


Rád bych objasnil důvod, proč tento článek píši, respektive jeho smysl.
Když jsem začínal psát tento blog, bylo mi novopečených čtrnáct let. Většinu volného času jsem trávil doma čtením knih nebo chozením ven s přáteli. Neuměl jsem se rozhodovat, nasával jsem do sebe různé názory jako houba, skoro každý se mnou i s mými světonázory mohl manipulovat jak s rosolem, vyhýbal jsem se za každou cenu konfliktům a byl jsem zkrátka ještě panic plný velmi planých, naivních představ o světě. Řekl bych, že podobně na tom bylo tehdy v mém věku spousta mých vrstevníků, takže navzdory výčtu převážně negativních skutečností se za své mládí nijak výrazně nestydím. Člověk měl aspoň míň starostí a nepotřeboval klást každou volnou minutu na misku vah, neleželo na něm tolik povinností a očekávání. Toto období určitě mělo své klady.
Je však také jasné, že v průběhu času od čtrnácti do téměř dvaceti let člověk nevyhnutelně zraje. Mění se do jisté míry jeho vlastnosti, názory, schopnosti… mnohdy i vzhled. Když porovnám mé první články s těmi posledními, mám pocit, jako by je psali dva naprosto odlišní lidé. Dnes bych už nepsal to, co jsem psal dříve, stejně tak by mé dřívější já nevidělo důvod, proč by se mělo pokoušet psát jakousi divnou pseudopoezii. Stejně tak bych z toho, z čeho jsem nadšením kadil brikety někdy před šesti lety, už tak nadšený nyní nebyl. O spoustu věcí, jež jsem kdysi postavil na neotřesitelný piedestal dokonalosti, úžasnosti a nepopsatelného obdivu, bych si dnes mohl takříkajíc otřít zadek. Přestože jistá míra nekritičnosti k několika málo věcem ve mně zůstala, tak i na nich již vidím patinu.
Někdo by řekl, že se nyní méně směju, že jsem zhořkl, že už nejsem takový optimista a veselý člověk jako dřív, že mám plnou hubu otravných keců a tak dál. Nevím, asi je to pravda. Ale to, že se neusmívám navenek, ještě neznamená, že nejsem rozradostněn uvnitř. Možná jen nemám takovou potřebu dávat své potěšení najevo jako dřív. Asi dávám najevo své pocity střízlivěji. A že mám plnou hubu otravných keců? Plnou hubu otravných keců mám proto, abych řekl svůj názor někomu, na kom mi záleží, protože chci, aby můj názor jemu nebo jí posloužil na cestě za sebezdokonalením. Svou kritiku se už nebojím dát najevo, neboť mám zájem na tom, aby posloužila dobré věci.

Tím pádem jsme se právě dostali k samotnému jádru pudla. Samotnému důvodu, proč píšu tento článek.
Jak jsem již výše naznačil, dříve jsem se bál napsat negativní názor (pokud jsem nějaký měl), nechával jsem si ho pro sebe a nějakým dlouhým debatám či slovním konfrontacím se vyhýbal. Protože jsem myslel, že vyslovení nelichotivých slov je špatné, že si tím akorát proti sobě poštvu přátele. Dnes si to už nemyslím a kritiku považuji za nezbytnou věc při sebezdokonalování.
Tím více jsem rozhořčen, když brázdím vody internetové, čtu si různé diskuse a tak vůbec pozoruji chování lidí na internetu. Kromě neschopnosti mnohých lidí argumentovat a vedení bezpředmětných diskusí a žabomyších válek mě ovšem obzvlášť rozčiluje jedna věc. A to ta, že je slovo kritika zaměňováno za slovo hate (nebo hejt, chcete-li).
Slovo hate nemám rád z velmi prostého důvodu: znamená nenávist. A kritika se zdaleka nerovná nenávisti. Jsem přesvědčen, že drtivá většina lidí, kteří si dovolí vyslovit či napsat větu, v níž adresáta ne zrovna chválí, tak nečiní kvůli čisté nenávisti. Není-li to výkřik do tmy typu "sračka", "píčovina" nebo "udělal bych to líp", tak se pisatel přece snaží adresátovi něco sdělit. Něco, co je myšleno v dobrém úmyslu a nad čím by se měl adresát přinejmenším aspoň malinko zamyslet. Jenže jak už to tak bývá, tak hodí-li člověk do pléna nadšených obdivovatelů negativní názor, dostane se mu klasické sbírky reakcí typu "co se opovažuješ kritizovat, zvládl bys to snad líp?", "dokázal jsi snad víc?!", "uvědomuješ si, kolik úsilí ho/jí to stálo", "chtěl(a) bych vidět, jestli bys to dokázal taky", "o tvůj názor se nikdo neprosil" atd.
To je prosím vražda kritiky v přímém přenosu. Člověk může mít sebelepší a sebevznešenější úmysl, sebelépe se může snažit plénu nebo nedejbože samotnému autorovi zdůvodnit kritiku, ale ve spoustě případů se snaha mine účinkem. A mě to vždy velmi mrzí.
Proto jsem se rozhodl vyslovit svůj upřímný názor každému, kdo hrál za celou dobu mé blogové existence nějakou významnější roli ve vztahu k mé maličkosti. Vy, kdož budete níže takříkajíc rozpitváni a podrobeni mé kritice, vězte, že vás nekritizuji z důvodu nějaké osobní nenávisti, závisti vašeho úspěchu či jiným, poměrně rychle na mysl se podbízejícím důvodům. Kritizuji vás z toho důvodu, abych vás přinutil se zamyslet nad tím, co děláte. Zda děláte opravdu věci tak, jak si je po uvážením zdravým rozumem představujete, zda nebyly vaše původní ideály rozmělněny v nějakém obřím molochu, zda jste se neopili úspěchem zda nebyly vaše krky seškrceny a zda se náhodou jen silou setrvačnou nepohybujete vpřed.
Tak tak, teď vám napíšu, jaký mám upřímný názor na vaši tvorbu. Zda to, co jsem vám kdysi psal, nebylo náhodou chválení ze zdvořilosti a snaha neurazit, nebo zda se můj názor v průběhu času neproměnil. Obojí je možné. Napíšu vám hezky kritiku.
Pokud jste se teď zalekli a zmocnil se vás strach, že právě vás budu těžce kritizovat, rád bych opět připomněl, že tuto stránku můžete kdykoli vykřížkovat a jít si číst nebo dělat něco jiného. To bych znovu rád předeslal.

* * *

Opět jsem vás neodradil? Paráda, už to víckrát v tomto článku dělat nebudu.

A pustíme se do toho rovnýma nohama.
  • V prvé řadě bych si vzal do úst samotný blog.cz.
Když jsem zakládal blog, patřil ještě blog.cz pod Jyxo. Samotný Jyxo byl sice vyhledávač na dvě věci, ale redakční systém blogu.cz byl jednoduchý, přehledný, hezký, blogová komunita rozlehlá a mě zkrátka bavilo v tomto editoru psát a experimentovat se vzhledem. Jak už to tak bývá, na začátku bývá vize dobrá a provedení slušné, ovšem když tuto vizi či nápad koupí nějaký moloch jako CET 21, je zle. Editor mi začal házet chyby a přestal umožňovat používání pomlček a českých uvozovek, se vzhledem se začalo špatně experimentovat a postupem času se z blogu.cz stala zaostalá, zatuchlá, neskutečně komerční sračka ve spárech Novy. Stejný případ jako u ICQ. Mohl bych ještě zmínit Autorský klub, do nějž jsem byl bez problémů přijat, dokonce jsem pak byl jednou i samotným soudcem při vybírání nových členů, ovšem jednoho dne jsem byl bez větších cirátů a bez předložení řádného vysvětlení vyhozen. Dodnes neznám opravdový důvod. A vlastně už ho ani znát nepotřebuji. Blog.cz je mi nyní vysoce nesympatickou blogovací platformou, na níž za současného stavu už nechci blogovat. Nedivím se, že spousta mých bývalých kolegů bloggerů s blogováním na této platformě skončila. Má aktivita byla prakticky vždy úměrná tomu, jak jsem byl spokojen s blogem.cz jako takovým. Což znamená, že poslední dva roky jsem byl blogem.cz vyloženě znechucen. Jaké vidím tedy z této situace východisko, to vám prozradím až na konci článku.
  • Míša Burdová alias Nelien.
Moc dobře si pamatuji, na jakém regálu v knihovně jsem na první knihu Poselství jednorožců narazil. Pamatuji si, že mě tehdy Míša právě Strážci dobra velmi oslovila. Bylo mi sice od počátku jasné, že kdovíjak závratné literární kvality to nemá, ale z knihy jednoznačně dýchala duše nadšeného velkého dítěte, radost z psaní a touha něco napsat z hloubi srdce; takhle na mě kniha působila. Míšu jsem okamžitě kontaktoval a začal si s ní psát dlouhé maily, přičemž na její odpovědi jsem vždy s velkou radostí čekal. Velmi mne motivovala nejen k psaní knih, povídek i blogu, ale tak všeobecně k tvůrčí činnosti. Věřím, že takto Míšu vnímala i spousta dalších bloggerů, s nimiž jsem si psával. Snad mi dáte zapravdu, když řeknu, že tato Míša byla "naší Míšou".
Pamatuji si, že druhá kniha Poselství se mi líbila už o kapánek méně a závěrečný díl už o větší kapku méně, ale stále to byly knihy, z jejichž čtení sálal takový příjemný, srdečný pocit. Věřím tomu, že kdybych nyní četl celé Poselství znovu, určitě by mi stále mělo co říct.
Když se však dostavil velký úspěch Poselství a Míša vydala první díl Křišťálů moci, byl jsem… rozčarován. V prvé řadě jsem tam najednou necítil to tajemné kouzlo knihy, jímž bylo naopak Poselství (zejména první díly) vyloženě nasyceno. Dále si pamatuji, že mě hrozně štvala naivní, hloupá hlavní hrdinka. A že mi dějové schéma a spousta postav připadalo schematicky naprosto stejných. Vím, že tehdy jsem Míši psal, že se mi první díl Křišťálů líbil, ale za pár dní jsem toho mailu litoval. Přiznám se, že druhý díl Křišťálů jsem ani nedočetl a ze všech dosud vydaných knih jsem snesl jen úryvek v knihkupectví, abych s hořkostí zjistil, že její nová kniha opět postrádá to dřívější kouzlo. Těžce a nesnáze se mi to píše a opravdu mě to mrzí, ale jako by Míša s každou knihou upadala, jako by její další díla úplně postrádala tu duši. Pokud vím, tak jsem nikdy neprohlásil, že Míša má nějaké obrovské literární kvality, ale v případě Poselství uměla do knih dát aspoň to kouzlo, o němž tady stále básním. Když už jsem ale v dalších knihách nedokázal to kouzlo najít, je pochopitelné, že Míšu bohužel už nečtu.
Pokud tohle bude někdy Míša číst, tak bych jí ze srdce přál, aby zkusila do některé z příštích knih zapojit srdce stejně jako u Poselství. Aby zkusila vystřízlivět z úspěchu, aby zkusila nehledět na peníze, aby se zkusila přenést v čase do doby, kdy jí ještě nevyšla žádná kniha a aby se snažila vymanit z nepříjemných osidel Fragmentu. Aby zkusila opět psát pro radost. A aby se nebála experimentovat. Aby zkusila vytvořit dílo, jímž nás všechny překvapí a vyrazí nám dech v tom nejpříjemnějším slova smyslu. Aby zkusila aspoň jednoho človíčka vrátit k víře v "naši Míšu". Aby její knihy opět měly kouzlo!
  • Tomáš Pacovský alias Tomisus.
Ano, zdá se, že si vezmu bývalé bloggerské kolegy na paškál sestupně dle věhlasu a slávy. Nebo ne? Po blogu.cz a Míši Burdové si totiž vymyju ústa s Tomem Pacovským. Povídání o něm bych rozdělil na dvě etapy: povídkářskou a fotografickou.
Co se týče první části: poprvé jsem se s ním setkal ve virtuálním světě, bylo mu tuším kolem deseti let a vím, že mě tehdy zaujal na svůj věk poměrně zajímavými, svěžími názory a korektní gramatikou. Vlastně si myslím, že zaujal ze stejného důvodu více lidí. Pamatuji si, že měl na začátku tuším modrobílý design blogu s nějakým motivem Vánoc a pár drobných povídek. Po počátečním úspěchu začal experimentovat tak porůznu s deníkovými zápisky, povídkami, tuším i nějakými rozhovory, recenzemi… zkrátka podobně jako já tehdy. Vím, že něco bylo trochu slabší, něco lepší, ale i přes menší literární kvality to stejně jako u Míši mělo nějaké své kouzlo. Pak vím, že jeden rok dělal nějakou "srpnovou literární soutěž", do níž se přihlásilo poměrně dost lidí a jíž jsem byl porotcem, ovšem kvůli vysokým nárokům a některým výtkám na stranu Tomovy organizace nebyla soutěž tuším ani řádně ukončena, vítěz nebyl vyhodnocen, sborník povídek nebyl vydán a o něco později Tom sekl s blogem… vlastně s celým povídkařením.
Když se na to dívám zpětně, ohromně lituju toho, že jsem Tomovi sem tam nenapsal nějaký kritický komentář, kde to bylo potřeba, aby byl vůči kritice více odolnější a při vyhodnocování soutěže ten nápor ustál. Psát totiž určitě uměl a mělo to duši. To řeknu i teď, když zpětně čtu některé jeho příspěvky.
Po nějaké době jsem však narazil na jeho fotografický blog, s nímž začal svou druhou etapu. Vím, že ze začátku fotil nějaké makro: kytky, kapky, květy, čmeláky… a tak dále. Fotky byly… na pohled pěkné. Sice nic extra, co by mě odrovnalo, ale prostě fajn. Na makro snímky koukám rád, ať už je jejich autorem snad kdokoliv a ať už je na nich zachyceno cokoli. Jenže pak přišel zase ten stejný problém jako u povídkaření: všichni ho chválili, všichni vyzdvihovali, jak je na svůj věk úžasným fotografem a jak je to prostě úplná paráda. Opět jsem tam neviděl žádný kritický komentář a opět si můžu sypat popel na hlavu, že jsem nezkusil aspoň trochu kritizovat. Pak si totiž Tomáš založil na Facebooku fanpage, zaplatil si hosting druhého řádu a začal fotit za peníze lidi. A tady mi začalo být jasné, že to půjde do kopru stejně jako s Míšou Burdovou. Ze začátku se mi líbilo, že třeba zkoušel ještě experimentovat se sluncem nebo s dýmovnicí, ale postupně se mi jeho fotografie naprosto odcizily. Když teď mrknu na jeho fanpage a vidím, že odosobněle fotí nějaké modelky nebo nějakou přehlídku na fashion weeku či co, tak si říkám, zda tyto fotografie jsou opravdu od člověka, jehož tvůrčí počiny jsem kdysi s nadšením sledoval a očekával. Tom stejně jako Míša dosáhl úspěchu, ale mému srdci se oba odcizili. Jeho současné fotografie mi přijdou naprosto bez nápadu, bez pokusu o invenci, bez kouzla a bez nějakého rozměru. Jako by se Tom stal obětí vlastního úspěchu. Pokud takovéhle fotografie chtěl od začátku dělat a je s nimi spokojenější než s těmi předchozími, tak se obávám, že jsem ho od počátku nepochopil. Že jsme se oba nepochopili. A pokud se tímto chce i živit, tak jsme se dvojnásobně nepochopili.
Pokud tohle bude Tom někdy číst, přál bych si, aby se nad sebou zamyslel a zeptal se sám sebe, zda není náhodou bláhově opíjen rohlíkem. Zda jeho fotografie jsou opravdu tak úžasné. Zda si myslí, že se má kam dál posunout; a pokud ano, tak kam. Zda je sám se sebou spokojen. Zda si myslí, že je zaslouženě chválen a že je chvála, jíž se mu od druhých dostává, upřímná. A konečně: zda by náhodou nechtěl oprášit povídkaření. Já myslím, že tam jsou tvůrčí hranice mnohem širší než u fotografování.
  • Monika Radošovská alias Loivissa.
Loivissa, Monika nebo zkrátka Loi byla jedním z těch, kteří mě přinutili se nejednou vrátit k blogaření a dodat mi tvůrčích sil. Byla takovým životabudičem v blogové sféře.
Mám pocit, že jsme se poznali přes Míšu Burdovou, ale nejsem si tím úplně jist. Možná to bylo zčásti i zálibou v Paoliniho Odkazu? Čím jsem si však jist, je fakt, že mě Loivissa zaujala zejména svými pokusy o poezii a knižními recenzemi. A taky tím, že ať už psala cokoli, nechyběl v jejím psaní cit. Ten tajemný cit jsem v jejím psaní registroval od prvních článků až po ty poslední. Byla mou spřízněnou duší v lecjakých názorech (jak na Inheritance, tak na čtvrté Podzemí), ale třeba jednorázovky mě od ní až tolik nenadchly.
Pokud jde o nějaké dílo, které si od ní budu nejvíce pamatovat, budou to určitě Michailove vodopády. Jde sice o prózu, která mi v některých ohledech připomínala Letopisy Narnie, ale právě svou procítěností, komorností a melancholickým nádechem mi stále rezonuje v hlavě. Přiznám se, že nevím, jestli Monice knihu nakonec vydalo některé nakladatelství, ale moc bych jí přál, kdyby ano. A ještě bych byl radši, kdyby úspěch její knihy byl středně velký. Tak malý, aby vydání každého jejího dalšího díla musel vydavatel zvážit a ne jen nekriticky přijímal vše, co Loi napíše, ale zároveň i tak velký, aby o Monice čtenáři věděli a četli její knihy. Střední úspěch by Loi moc slušel a přál bych jí ho.
Loivissa je jedním z těch bloggerů, o nichž mám jedině dobré mínění, nezkazil je úspěch, sláva či chvála a u nichž jsem neměl problém sem tam vyjádřit negativní názor.
Pokud tohle bude Loi číst, přál bych jí, aby nadále nepřestávala psát srdcem a dělala to, co ji baví, neboť ať už se stane cokoli, její tvorčí počiny budu stále rád sledovat.
  • Klára Krásenská alias Clarett.
Clarett jsem poznal přes Míšu Burdovou a vím, že mě od začátku zaujala svou zálibou v Tolkienovi, Lewisovi a fantasy obecně. Vždy jsem ji vnímal jako takovou klidnou, kouzelnou, éterickou bytost s opravdu krásným příjmením, jež mívá vkus na pěkný design blogu, a má také ráda Shyamalana. Její tvorba mě ovšem moc nezaujala, mám-li říct pravdu. Asi mi připadala ve své tvorbě, přesvědčení i zájmech taková moc upjatá, omezená. Nějak jsem se neuměl na její články a výtvory těšit, bohužel.
U Clarett nevím, co bych dále napsal. Spřízněná duše to jest, její články a tvorba obecně určitě něco do sebe mají (či měly), ale mě prostě jen nezaujaly. Toť celé, proto u Clarett nebudu vynášet nějaké prosby či přání.
  • Coraline, Fefe a Moiflame alias Whatever Stuff.
Na slovenské trio Whatever Stuff jsem narazil tuším na blogu Loivissy, ale už si nejsem jist, co mě tehdy na blogu Whatever Stuff zaujalo. Přiznám se, že jejich kapitolovky mě vůbec nezaujaly a jednorázovky jen trochu. Co se u nich ale líbilo, byly takové "nezávazné články o ničem". Humor, respektive odlehčený styl psaní článků mě vždy u autorek bavil a rád jsem si třeba četl některé jejich články o hudbě či knižní/filmové recenze.
Když se pak jednoho dne adminky nadchly pro Koreu, vím, že mě tehdy tematické články o Jižní Koreji moc nebavily a nezaujaly mne. To až postupem času si mě začaly získávat. Dnes by byl blog Whatever Stuff pravděpodobně jedním z mých nejnavštěvovanějších blogů, pokud by byl aktivní, neboť tak dva roky zpátky jsem začal sledovat některé korejské filmy a seriály, stejně tak začal poslouchat i některou korejskou hudbu. Stejně si ale myslím, že na Japonsko Korea jak v hudbě, tak knihách, tak filmech/seriálech prostě nemá, sorry.
Trio Whatever Stuff si tedy podle mne zachovalo svůj osobitý styl až do konce. Pokud by se autorky rozhodly obnovit svou činnost (byť na jiném webu), určitě bych to uvítal.
  • nerrti alias lu-c-k.
První (a zatím jediný) gay, kterého znám, a také první (a zatím jediný) člověk, jehož jsem poznal čistě přes blog.cz a s nímž jsem se setkal později "in real life". A jeden z mála lidí ve svém okolí, jež bych oštítkoval "umělcem". Velmi osobitý kreslíř a básník. Jeho pisatelská prvotina Per aspera ad astra mě moc neoslovila, již tehdy na mě zapůsobila dojmem nevyzrálosti a naivity, ovšem pozdější nedokončená Spirála a komiks E mě zaujaly mnohem více. Právě za svůj osobitý styl kresby a nonkonformní způsob sebevyjadřování si Lukáš zaslouží mou pochvalu. Je stále svůj a vidím u něj snahu se někam posouvat, jeho tvorba mě baví. Jen tak dál. U něj jsem se kolikrát kritizovat nezdráhal, takže to nebudu dělat ještě tady. Není to potřeba.
  • Rika a Denika.
Stejně jako většinu mých blogových přátel, tak i Riku a Deniku jsem poznal přes Nelien. Pamatuji si, že Denika byla jednou z nejoddanějších čtenářek mé kapitolovky Jak zabít tchýni… a že psala fanfiction kapitolovky na HP. Kapitolovka Točí sa točí… byla jednou z mála fanfiction kapitolovek, jaké jsem kdy četl, ovšem nutno říci, že mě ani jedna nebavila. Ani ta od Nelien, jejíž název už si nepamatuji. Pamatuji si, že tehdy měly fanfiction na HP docela kouzlo a spousta lidí je psalo, ovšem mě to dodnes minulo. Já píšu raději originální tvorbu.
Co se týče Riky, tak u ní si nějak nemůžu vybavit kromě chystané knihy nějakou další tvorbu. Mám pocit, že napsala pár kapitol k nějaké povídce s velmi zvláštním cizím názvem na Q, ale na víc si bohužel nevzpomenu. Nějak se mi nezapsala do podvědomí, bohužel. Z její knihy jsem četl jen úryvek, který se četl poměrně dobře, ale žádný zázrak to nebyl. Možná kdybych dostal do rukou delší úryvek, nejlépe celou knihu, dokázal bych napsat souvislejší názor.
Celkově se mi na blogu Riky a Deniky nejvíce líbily asi stejně jako na blogu Whatever Stuff takové "nezávazné články o ničem" na volné téma, ale že by se mi něco od nich výrazněji vrylo do paměti, to bohužel nemohu říct. Škoda, že už nevedou blog nebo jinou stránku. Moc by mě zajímalo, kam se posunuly, o čem teď píší (zda tedy píší) a jak to s nimi vypadá. Přestože jsem s nimi přátelil hodně dlouho, mám nyní pocit, že jsem je vlastně moc nepoznal, bohužel. Rád bych to napravil.
  • Delthrien alias Kuroyuri.
Delthrien je oproti ostatním zde jmenovaným v něčem odlišná. Je to totiž má bývalá spolužačka, s kterou jsem se viděl skoro každý den 8 let, a spřízněná duše, kterou znám velmi dobře. Gramatické prase byla odjakživa a stále jím jest, což si snad uvědomuje, ale já už jsem si zvykl. Skoro bych si až troufl tvrdit, že kdyby gramatickým prasetem býti přestala, nebyla by to už ona.
Na Delthrien si velmi cením jejích tvůrčích schopností a vůle něco tvořit, experimentovat, být aktivní, iniciovat se. Ráda (a dobře) kreslí, šermuje, tvoří umělecké předměty, oblečení a tak. Velká pochvala. Kdysi i psala povídky, ovšem dle mého názoru ne moc velkých kvalit. Co se konkrétně týče jejích kreseb, tak ty jsou sice velmi hezké a povedené, ale na rozdíl od nerrtiho mi v nich chybí více osobitosti. Kdybych třeba měl nerrtiho obrázek poznat mezi čtyřiceti dalšími, jsem přesvědčen o tom, že bych jej poznal. U Delthrien bohužel ne. Přesto si však myslím, že její kresby nepostrádají duši a jsou dělány s láskou.
Jelikož ji znám a vím, že není zmlsaná úspěchem, lichotkami a neustále na sobě pracuje, zdokonaluje se a snaží se posunout dále, nebudu ji kritizovat, jen chválit. Jen tak dál.
  • Jaaja alias Arin the Holly Bean.
Další člověk, kterého znám osobně a který patří do té vlny bloggerů, jež jsem poznal v druhé polovině mé blogové existence. Jaaja je svým způsobem hodně podobná Delthrien, neb je taky velmi tvůrčím člověkem a taky ráda experimentuje, ovšem na můj vkus experimentuje a zkouší nové věci až příliš. Chápu ji a chválím, že chce být tvůrčí a zdokonalovat se, ale někdy je zkrátka potřeba i vybírat a třídit záliby a touhy, neboť volný čas i lidský elán není bezedný a nedá se vytvořit z ničeho, v důsledku čehož je třeba některým zálibám dát vale. A dělat spoustu věcí, ovšem jen na půl plynu… to si také myslím, že není dobré.
Oproti Delthrien má Arin ještě velký zájem o hudbu. Tvoření hudby, zpěv a hru. Musím říct, že její hudba do sebe něco má, ale není to úplně má krevní skupina. Cítím, že do své hudby dává hodně a že má prostřednictvím ní co člověku říct, ale asi nejsem modelový posluchač její hudby. Nemůžu se zkrátka zbavit pocitu, že její hudbě ještě něco chybí, něco navíc. Asi vyzrálost, nějaký další rozměr, těžko říci.
Její malůvky mi nepřipadají tak technicky dokonalé jako Delthrieniny, ale zase jsou víc osobitější. Pán šalin je moc fajn projekt se zajímavými, opravdu velmi osobitými nápady. Myslím, že právě výtvarno sedí Arin nejvíce a nejlépe.
Co se týče jejích pisatelských schopností, tak ty bych položil na roveň těm Delthrieniným. Čili řekl bych, že takový průměr. Vyjadřování pomocí hudby a kreseb jí jde určitě lépe.
Z principu, že na sobě neustále pracuje a posouvá se dál, ji musím pochválit a přát jí víc a víc úspěchů.
  • Christine Sunrise alias Sluníčková Krista.
A na závěr človíček z té nejnovější vlny mých blogopřátel. Ani nevím, jak jsme se potkali, abych pravdu řekl. Asi nějak úplně náhodně…? Nevím, musel bych se jí zeptat. Třeba to bude vědět.
Christine mě zaujala spíše svými "příběhy ze života" a svým vystupováním než samotnou básnickou tvorbou, abych pravdu řekl. Velmi příjemná osoba, s níž (a pro ni) se mi rádo psalo. Věrná návštěvnice, jejíž komentář jsem si vždy rád přečetl a vzal si z něj poučení. Těžko říct, zda jsem u ní zaznamenal nějaký posun kupředu, neb v básnické tvorbě se těžko posouvá někam "dopředu". Ale věřím, že se snaží dosáhnout svých cílů, zdokonalit se jít hrdě vpřed.

Tím bych tedy vypsal vše, co jsem k vám na srdci měl. Pokud jsem vás spíše kritizoval než chválil, vězte, že jsem to opravdu nemyslel ve zlém. Nemyslel jsem to ani z nenávisti či závisti. Kritizuji vás, protože mi na vás záleží a chci, abyste byli lepšími a dokonalejšími.
Pokud jsem vás nasral natolik, že mi to chcete vrátit, máte možnost: nepokoušejte se ani na chvíli zamyslet nad mou kritikou a úplně ji ignorujte. Ano, tím mi úder úspěšně vrátíte, ale zkazíte taky můj názor na vás. Zdali vám to za to stojí, to nechám už na vás.
Já se za celou dobu své blogové existence snažil ve svých článcích něco sdělit. Možná někdy jen sám sobě nebo konkrétním pár lidem, ale nikdy nešlo u vyprázdněné, vyšeptané fráze, jež bych psal jen tak zbůhdarma. Vždy jsem se snažil být dokonalejší, zlepšovat své pisatelské schopnosti, nakrásně experimentovat a zkoušet stále nové a nové věci a způsoby sebevyjadřování. Když si čtu zpětně některé své příspěvky, jsem si vědom, že mnohé z nich jsou pouhopouhé sračky, ale nikdy bych je nesmazal. Jsou přece součástí mého já, mého života.

Což mě přivádí k otázce již dříve předhozené: co teď s tímto blogem?
Určitě bych jej nechtěl zrušit, protože bych tímto zničil část svého já. Pokračovat bych v jeho psaní bych také nechtěl. Jednak jsem zhnusen blogem.cz jako takovým, jednak jsem se změnil já sám, jednak mé čtenářstvo a jednak cítím, že to, co bych již delší dobu ze sebe toužil vydat, se na tento blog zkrátka nehodí. Psaní tohoto blogu mě provázelo celým středoškolským životem, a tak nyní, když jsem úspěšně odmaturoval a od září nastupuji do Brna na vysokou školu, rád začal novou kapitolu života s co nejčistším novým listem. Tento blog je pro mě krásný na pohled a rád si zpětně čtu některé články, ale teď už opravdu cítím, že zde nemám co víc napsat.

Nevím, kolik z vás si tento článek přečte (celý) a nevím, zda bych toto označil za oficiální konec Žeroucího blogu. Možná budu mít někdy přeci jen potřebu sem zas něco napsat; možné je všechno. Momentálně se věci ale mají tak, že už nemám důvod sem dále psát. Takže si přeberte sami, zda jde vlastně o konec, nebo ne.
Jedno vím ale jistě: já samotný nekončím. Určitě si založím stránku jinde; na jiné platformě, s jiným obsahem, pro jiné lidi, možná s jinou přezdívkou. Budu nadále psát, budu nadále tvořit, budu vás nadále sledovat. Rozhodně se s vámi nemíním definitivně loučit a bouchnout za sebou pořádně dveřmi. Rád s vámi udržím kontakt, když napíšete do komentáře. Pokud uznám za vhodné, napíšu některým z vás adresu mé nové stránky, ale dost možná si taky řeknu: hledejte mě, přátelé, vody internetu jsou rozlehlé! Však kdo hledá, najde!

Těch šest let s vámi bylo opravdu žeroucích, přátelé.
Děkuji vám za ně převelice.

S pozdravem a přáním jen toho nejlepšího
Sai, kdysi dávno řečený Saruman
 


Komentáře

1 Sluníčková Krista Sluníčková Krista | E-mail | Web | 2. prosince 2014 v 22:30 | Reagovat

Drahý Saii,
měníme se všichni. Změnil ses, já se změnila, změnili se lidé kolem nás, naše názory, naše chování a způsob, jakým se vyjadřujeme. Jsem na tebe hrdá, že jsi konečně našel cestu k tomu, jak vyjádřit kritku (a vyjádřit ji umíš velmi dobře).
Když se kouknu na tu změnu, přiznám si, že v posledních měsících jsem tu tvoji tvorbu měla ještě raději. Absence článků sice indikovala, že něco nejspíš není v pořádku (a to, že jsi znechucený blogem.cz, to mě tak nějak napadlo), ale pořád jsem tu byla, abych si tvou tvorbu přečetla a byla nucena se nad ní, jako vždy, aspoň trochu zamyslet...

Děkuji za tvá slova k mé osobě. Sice ses nezeptal, ale odpovím ti, že ani já sama už nevím, jak jsme se poznali. Snad jsem na tebe narazila přes něčí blog, opravdu nevím. Pamatuji si jen to, že mi tvoje psaní hned padlo do noty a dodával jsi mi značnou dávku inspirace a často i chuti pisálkovat.
V básnické tvorbě jsem se, myslím, nikam neposunula, spíš jsem se zakopala a řekla si, že tohle asi nikam nevede. Celkově mám pocit, že za dobu, kdy jsem si od blogu dala několika měsíční pauzy, moje veškeré schopnosti pracovat s jazykem v psané formě absolutně zakrněly. Škoda. Každopádně i já se občas ráda vracím a něco vyflusnu do blogového světa, kterým už dávno nežiju tolik, jako ta čtvrnáctiletá/patnáctiletá holka kterou jsem byla, když jsem začínala.

Jestliže se dostaneš k tomu, aby sis tenhle komentář přečetl, prosím tě, zda bys mi nějaký ten kontakt mohl napsat. byla bych ti neskutečně vděčná. Tak nějak nerada bych tě ztratila ze svého zorného pole.

Tvoje věrná čtenářka Christine, pro kterou bylo potěšením tě poznat a nějakou tu dobu tvým blogem procházet :)
(ach bože, zním tak teatrálně...)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama