.la música

#52 Lana del Rey – Lucky Ones

31. prosince 2012 v 23:08 | Sai
Poslední song týdne. Finito! Finito incantatem, hihihi! Ano, hrabe mi. Pravda, trošičku mám již něco v krvi, ale nemyslím si, že by toho bylo tolik na to, abych psal čiročisté hlouposti. To teprve přijde, pokud bude hodně co pít. Ale neřešit tohle, neřešit. Měl bych být trochu seriózní, když vyhlašuju poslední song týdne. Nuže, nasaďme tedy vážné výrazy, hlavy vzhůru, naprsme se a napjatě čekejme, co že to bude za song.
Inu, vy to stejně už víte. Začátek je konec, konec je začátek. Prvním songem týdne byla Lana del Rey, posledním songem týdne bude... hm, že by také Lana? Ano, přesně tak. Vybral jsem naschvál i poslední skladbu z alba Born to Die s názvem Lucky Ones. Budiž to tedy hezky symbolické rozloučení s vyhlašováním songů týdne.

#51 Bette Midler – Wind Beneath My Wings

29. prosince 2012 v 0:05 | Sai
Dlouho jsem sem nehodil nějaký ten surrealistický text, víme? :)
Proletáři proletěli nadzvukovou rychlostí mezihvězdným kanálem tak rychle, až těm za nimi přistála nazelenalá nudle na tragači. Není divu, že byli tak splašení: Tři králové je nadopovali kroužkovým pečivem. Spousta hlasů, spousta lístků, až z toho třeští útroby (a jablko zvláště); vylaďte to, prosím, do přirozeného tónu, nejlépe pro lidstvo tak přirozeného. Nikdo nesmí říhnout v hermetickém jablku více než jednou; to je prostě krédo, které platí i neplatí pro každou elementární částici (a nejen to). Závisí to na litrech hořké čokolády ve vašich uzlinách. Je-li jí více než málo, máte utrum a doporučuju vám vyhledat co nejvzdálenějšího přáníčkologa, aby vás vzal na túru do Údolí natřesených zubů. Pokud je toho materiálu málo než více, neplatí to pro vaši maličkost, ale zase vám ohoblují zátylek, pokud se pokusíte upít vrchního střevlíka - ano, toho, co sedí na vrcholu knižní hroudy a požmoulává tabákové dříví. Chcete-li tomu předejít, ožužlávejte piercingy z ocelově šedého materiálu, jinak se dostanete nanejvýš tak do nejmělčejších sraček tvořených bobulemi nejhrubšího zrna.
Název songu tří dní: Wind Beneath My Wings. Interpret: Bette Midler.

#50 Nicholas Hooper – Dumbledore's Army

24. prosince 2012 v 17:32 | Sai
Long time no song and article, huh? I know, I know.
Dobře, tentokrát nebudeme psát nějaký surrealistický text ani žádnou předehru k songu týdne v angličtině. Zkusím to napsat trochu jinak, toť pravda, ale již v celkem normální řeči, obyčejné češtině, které průměrný člověk žijící na území Česka či Slovenska celkem určitě porozumí.
Jsou Vánoce, toť fakt. Právě dnes. Tradičně ve svátky vánoční či ke konci roku píšu buď vánoční, nebo silvestrovskou povídku. Minule to byla vánoční povídka, tak tento rok napíšu zase něco z doby silvestrovské. No, z části to bude silvestrovská povídka taky proto, že mě letos nějaká zvlášť precizně vycizelovaná idéa zrovna nenapadla. Nebo takhle: napadla, ale nebyla v ní tématika Vánoc. Respektive bych ji tam mohl zakomponovat, ale nevypadalo by to moc hezky. Byl by to pak festovní literární kýč, což bych si nedovolil napsat. Zkrátka a dobře: nebude vánoční povídka, bude silvestrovská povídka.
Bude toho ale ještě více do konce roku na tomto blogu. Co všechno to bude, to si můžete přečíst pod perexem. Nejdřív bych však milerád vyhlásil song tří dní. Proč tří dní, to vám rovněž vysvětlím pod perexem. Zkrátka: songem těchto tří dní jest skladba ze soundtracku pátého Pottera, jenž složil skladatel Nicholas Hooper. Skladba se jmenuje Dumbledore's Army, vyvolává ve mně potterovskou nostalgii a taky si ji docela dobře asociuji se sněhem, zimou a Vánocemi.

#49 Susumu Hirasawa – Baikaija

9. prosince 2012 v 23:16 | Sai
Prasknutej bubínek! Stopy iterace! Pupínky se namnožily v takovém množství, až je mi z toho blujno! Na lyžařském výcviku byla zastřelena vousatá žena. Ne, nechtěl bych uvíznout v dunách. Písečných dunách. Pokud by se mi to povedlo, musel by mě zachránit Bloud. Velbloud. Nebo Bond. James Bond. Pouta svírají muší křidélka při rozlítání se z kreslených přistávacích stříšek. Proč je svět tak nespravedlivý? Žáby si zaslouží mít osvobozená slova. Rozkývané hlavy dovedou vyléčit vše, ale Chuck Norris ještě dvakrát tak víc. Za hranicemi nekonečna totiž leží psychedelický svět, z něhož se nikomu nebude chtít zpět. Mrk! Mrk! Děťátko otevřelo oči! Dejte mu do úst lodyhu, ať má mlíko! Nezapomeňte trochu tu mňamku přikořenit, ať nabere objem. Nabere-li si vhodnou dávku prášku do pečiva na benchpress, nakyne jak vídeňský rohlík. To je, panečku, kompliment jak prase! Šimon by vám mohl říct svoje. Protože pokud věříte v sebe, zvládnete všechno! I vyprstit tyčinku s náprstkem nasazeným na malíčku u levé... pravé... počkat, teď nevím... prostě když se praštíte gumovým zvonem do čela, určitě vám roboti pomůžou. Vytáhněte kytaru, rozpalte tam nějaký kombo a džemujte ostošest. Opepřený voříšek orestovaný v množství dvou kusů si zaslouží tohle všechno spatřit.
Malá rada na závěr: polechtejte si přední prst zvaný ukazováček mátovým lístkem, ať vám dobře zasychá. Však víte, jak se to říká - jednou napustíš, podruhé vypustíš. Co na tom, že máš zrovna měsíčky, tady jde o produkty. O prefabrikáty. A to se prostě vyplatí! Pravím: Baikaija od Susumu Hirasawy spusťte!

#48 Nightwish – Storytime

2. prosince 2012 v 23:01 | Sai
Něco tady chybí. Něco tady smrdí! A ryba to není. Není to ani holoubátko, dcero má. Je to Big Mac s dvojitou porcí sýra, synu můj! Špatně ho naložili, špatně ho ochutili, špatně ho pojedli. A když je břicha bolení, chce to špetku hulení. Travička zelená, to je moje potěšení, travička zelená, to je moje peřina. No jo... když jde malý bobr spát, lítají třísky. To ví každé malé dítě. Takže až vyrosteš a budeš mít chuť mě zabít, bobře můj, tak mě nenáviď, zhnus si mě a přežij nehezkým způsobem! Ano, ano, musíš podlehnout temné straně! Protože jedině tak, můj milý padawane, ovládneme celou galaxii! Muhahaha!
Ano, děti, takhle to vypadá, když člověk hraje asociační hru sám se sebou. Jsem si celkem jist, že časem bych se dostal ke smrti a ke hřbitovu, jak to tak už u podobných asociačních her chodí. To by vás však už nemuselo tak bavit, takže zůstaňme raději tam, kde jsme skončili a pojďme se mrknout na očko novému songu týdne.
Něco tady chybí. Ano, touto větou jsem započal asociační hru; a nezvolil jsem tuto větu náhodou. Chybí tu něco. Něco. Rock. Metal. Nightwish! Och ano, jistě! Trocha hudebního průvanu z Finska snad neuškodí. Vybral jsem od nich totiž skladbu Storytime z alba Imaginaerum.

#47 ABBA – Angel Eyes

29. listopadu 2012 v 21:12 | Sai
Jistěže, předchozí článek s básní o nesmrtelných šlágrech se tak trochu vztahuje k tomuto songu týdne, který mám v úmyslu vyhlásit. Ó jistě, šlágry... každý si pod tímto pojmem vybaví něco jiného a možná i někoho jiného. Jak ale tento pojem vlastně definovat? Víme, že pojem šlágr se nemusí týkat jen hudby, ale já bych to tentokrát omezil jen na hudbu. A jak že tedy zní má interpretace? Takto: šlágr je skladba, kterou si mohou užít až tři lidské generace. :D
Přijde mi přinejmenším zajímavé, že je za synonymum slova "šlágr" považováno slovo "hit". Já v tom třeba vidím malinký posun významu. Jako hit označuju prostě cokoliv, co právě frčí, je cool, má swag či kdovíjak dál tomu ještě současná generace říká, ale není to ještě záležitost takříkajíc zlidovělá, čili víc než dvě generace si to asi neposlechnou. Jako šlágr beru ale songy poslouchané třemi generacemi a více. :D Rozlišujete rovněž tato slova, nebo vám to přijde jako synonyma? Svěřte se mi, zajímá mě, jestli jsem v tomhle výjimka. :)
Proč to všechno píšu? Jistěže, kvůli onomu šlágru, který se chystám vyhlásit. Bude od skupiny ABBA, což je jedna z mála zahraničních skupin, které mohou poslouchat až tři (a více) generace. Mnou ověřeno. Název songu: Angel Eyes.

#46 Kendži Kawai – Opening

20. listopadu 2012 v 21:40 | Sai
Mám takový pocit, že při vyhlášení tohoto songu týdne budu trochu filozofovat, respektive se o to alespoň snažit. Song týdne, jenž mám v úmyslu vyhlásit a který právě poslouchám, pochází totiž ze soundtracku k jednomu filmu, který... no, řekněme, že bych se jej neváhal nazvat mým životním filmem. Co tím slovem myslím, se pokusím vysvětlit.
Životní film je film, po jehož zhlédnutí jsem se začal chovat jinak; je to film, který mě změnil. Nevím, jestli mě změnil k lepšímu nebo horšímu, ale prostě cítím, že mě nějakým způsobem změnil. Samozřejmě ta změna může být různého typu a intenzity - třeba Kruh jen kvůli tomu, že mi změnil pohled na studny, za životní film samozřejmě nepovažuju :) -, ale za životní film považuju film, u něhož to pociťuju zkrátka intenzivněji a hlouběji. No, snad mi aspoň trochu rozumíte.
Nebudu vám zde jmenovat všechny své životní filmy a seriály, ale některé příklady můžu uvést. Třeba první film Narnie mě hluboce změnil. Když nad tím přemýšlím, tak možná díky tomuto filmu by nemohl vzniknout ani Žeroucí blog; ano, tak moc mě ten film změnil. Nebo seriál Death Note, jenž byl mou vstupní branou do světa anime.
Skladba vyhlášená jako tento song týdne však není ani z jednoho výše uvedeného. Je ale z filmu - a zároveň i z anime. Anime filmu. Strašně zvláštního a pro mě naprosto fascinujícího filmu, který se jmenuje The Sky Crawlers. Nebo chcete-li japonský přepis, pak je to Sukai kurora. Možná jsem se vám o něm už kdysi zmiňoval, nejsem si jist. Tato skladba každopádně hraje při úvodních a závěrečných titulcích, a myslím si, že pan skladatel v té skladbě dokonale vystihl celkovou atmosféru a ladění snímku. Název je prostý: Opening.

#45 Suzanne Vega – Luka

12. listopadu 2012 v 22:21 | Sai
こんばんはみなさん!Sai です。はじめまして。おなまえはなんですか。。。?
こんしゅうのうたは「LUKA」です。
Konbanwa, minasan! Sai desu. Hadžimemašite. Onamae wa nan desu ka...?
Konšú no uta wa Luka desu.
Brý večer, všichni! Jsem Sai. Těší mě. Jak se jmenujete vy...?
Song tohoto týdne je Luka.

No jo, to víte... magor do japonštiny se nezapře nikdy a nikde. Ale což - aspoň jste se od Saíka něco přiučili a taky jste zvěděli, co vyhlásí tento týden za song. :D Ano, je to song, který je tak trochu náladově protikladem songu minulému - je to song Luka od známé folkové zpěvačky Suzanne Vegy. Pozor - tentokrát to není song z devadesátých let, ale je to příslušník osmdesátek. Ty jsou ale relativně taky fajn, takže se není čeho bát. Song totiž celkem určitě znáte.

#44 Simon & Garfunkel – Feeling Groovy

5. listopadu 2012 v 22:45 | Sai
Dvě čtyřky. Do konce roku zbývá vyhlásit méně než deset songů týdne. Probůh, to letí... čas je čarovník jak prase, parchant jeden. Nejspíš dobře slyší mé skryté touhy, aby byla věčná zima, jenže to si já nepřeju tak zcela úplně. Kdyby byla pořád zima, nebylo by to ono. To je jasný.
Vám by se líbila věčná zima, respektive věčné léto? A teď nemyslím věčné prázdniny, ale opravdu věčné léto! Parna, vedra, pořád otevřený koupáky, práce v tom vedru, Vánoce na koupáku, vítání Ježíška za západu Slunce a při větraných oknech...? No vidíte.
To mi připomíná tu notoricky známou píseň Let It Snow od Deana Martina a taky to, jak minulý týden padal sníh a já měl tuhle píseň do toho poletování vloček puštěnou. Jo, jo, krása... jen škoda, že to tak brzo roztálo. Ale co naplat, co čekat. Ta pravá sněhová nadílka určitě ještě přijde. A taky doufám v to, že tento rok bude konečně na Štědrý den sníh! Mám takový pocit, že už dobrých několik let na Štědrý den sněhu nebylo, tak věřím, že se to tento rok vyvede.
A co vy? Těšíte se na Vánoce, nebo spíš už vás obklopují mrákoty nad tím, jak budete zase trpět ty dlouhé fronty při shánění dárků pro vaše blízké? Já se celkem jasně řadím do první sorty. Druhá se mě netýká, protože nejčastěji nakupuji přes internet, jen nějaké drobnosti kaufuju v kamenných obchodech.
Ale teď už něco úplně jiného: song týdne. Vybral jsem tentokrát hodně krátký song od Simona & Garfunkela. Krátký, skvělý, optimistický. Však už ten samotný název o náladě písně napovídá.

#43 Of Monsters and Men – Little Talks

28. října 2012 v 20:39 | Sai
Týden se s týdnem sešel, Slunce se s Měsícem sedmkrát čendžlo, sedmkrát jsem své zářivky ušetřil a sedmkrát ne, sedmkrát jsem si zahrál na to své piáno. Hezky každý den, sedm dní v týdnu všechno jistí.
Inu, při psaní tohohle článku jsem v jakési zvláštní náladě. A víte co? Rozhodl jsem se, že si dnes před vyhlášením songu týdne zahraju na surrealistu. Proč? Protože lítám někde vysoko v balonu. Kde vysoko? Na nebi? Jsem zachycen v mraku? Hnu se někam, nebo mě ta voda nepustí dál? Voda je silák, to mi říkala už moje exfyzikářka. V jejím těle bylo vody až k prasknutí, to šlo vidět. Možná proto na mě působila zápisnickým dojmem. Třeba to bylo její životní krédo. Ale božínku, Ryba! Vánoce! Dneska napadl sníh! Sice poslabší množství, ale přesto. A brzo. Sai v duchu slaví a je ochoten to oslavit nějakou povídkou, na kterou si už delší dobu brousí zuby. Chci mít špičáky jak Rin Okumura. Podepsal jsem Tomiovi petici za jeho kandidaturu, ale asi zavolím Franze. Ničení předsudků a stereotypů miluju, zvlášť když je k tomu pan Franz ještě inteligentní a vzdělaný člověk. Na druhou stranu by mohla Okamurova prezidentura prohloubit japonsko-české vztahy. Bože, to by bylo něco! Já bych nejradši volil oba, kdyby to šlo. Ach jo.
Dost. Asociace, zastav svůj tok! Můj mozek se musí koncentrovat na vyhlášení songu týdne, já přece nechci své čtenáře unudit svým bezduchým tlacháním. Třiačtyřicátým songem jsem totiž zvolil něco na mé poměry mimořádně moderního - song Little Talks od skupiny Of Monsters and Men, o níž jsem až donedávna netušil, že...

#42 The Corrs – Breathless

22. října 2012 v 21:20 | Sai
Vykejte Saiovi, vy mladá a nerozumná střívka! Na biologických hodinách se jeho počet let navýšil nedávno na 18 a dodal mu ještě více sebevědomí, hrdosti a krásy. Ne, teď už mi tu v komentářích nebudete tykat jak nějakému kdovíjakému nezletilému póvlu, jehož jediným zájmem je sedět u počítače a hrát stupidní internetové hry. Já jsem někdo! Dospělá osoba! Jsem autorita! A víte vy co? No jasně, dospělým a autoritám (nejlépe obému) se má přece dokazovat náležitá úcta a respekt, tak se tak čiňte, vy bando přisprostlých a respektupozbylých nezletilců!

#41 Joan Jett – Bad Reputation

14. října 2012 v 20:24 | Sai
Tak nám Sai napsal konečně něco jiného než oznámeníčka o songu týdne! Ano, je to tak! Potřeba vypsat se o facebookových kravách vzala u Saie za své, proto vyplodil tento kratinký článek ve formě obřího plivance. Tfuj, tfuj, tfuj! Shame on thee! Ano, nemám rád lidi, kteří žijí pro Facebook a myslí si, že vše, co plácnou na zeď (a není toho málo), všechny strašně moc zajímá a horlivě se k tomu vyjádří. Pardon, nevyjádří... jen tupě olikují.
Anyway, how is your sex life? And your ordinary life? Zkrátka nějaké novinky a historky z vašeho neskutečně zajímavého života? Určitě se nějaké najdou, tomu věřím. Otázka je, zda mi je povíte - inu, byl bych bláhový, kdybych očekával, že bude všichni plni entusiasmu a vypíšete se mi tu jak do nějakého debilního deníčku. I když... nezlobil bych se, kdybyste to udělali. Vůbec bych se nezlobil. Jenom neočekávám, že byste to udělali. A pokud ano, potěšili byste mě.
A potěšili byste mě?
Ha. To těžko. Nicméně já se pokusím potěšit vás jednačtyřicátým songem týdne: bude to osmdesátková drsňačka Joan Jett s písní Bad Reputation, kterou možná znáte z filmů jako Kick-Ass nebo ze Shreka.

#39 Eurythmics – I Saved The World Today // #40 The Cranberries – Tomorrow

7. října 2012 v 21:15 | Sai
Ano, vím, že jste si nejspíš říkali, co že to se mnou je - proč Sai nepíše? Proč Sai nevyhlásil další song týdne? Proč? Proč?
A chcete odpověď? No, i kdybyste ji nechtěli, já vám ji dám: počítač mě zradil. Byl jsem bez něj delší dobu, a až se vrátil zase ke svému pánovi, bylo příliš pozdě na vyhlášení devětatřicátého songu týdne. Zároveň jsem jej však nechtěl zahodit, proto mi hlavou bleskla geniální idea (která geniální ale vůbec není) - tuto neděli vyhlásím hned dva songy týdne, ať je ta absence dobré a zajímavé hudby aspoň trochu vynahrazena. Spokojeni? :)
Dobrá, jdeme na to. Prvním songem týdne je vynikající a tak trochu už kultovní záležitost od Eurythmics s názvem I Saved The World Today. Druhým songem týdne je singl z nového alba návrativších Saiových miláčků The Cranberries s názvem Tomorrow.

#38 PSY – Gangnam Style

23. září 2012 v 22:05 | Sai
Další týden fuč - další článek týdne. Abych vám trochu z(ne)příjemnil náladičku, napsal jsem takovou prazvláštní báseň (dá se to vůbec nazvat báseň?) Smyslolibý potravinový sonet. Je to taková blbost, ale opět s nemalou špetkou sarkasmu - do tradičních milostných témat a frází se já obouvám tuze rád. Obsahuje to navíc i skrytý podtext, který ale předpokládám nikdo nenasvěcený nerozluští. Ale nebuďte smutní, o něco kdovíjak sdělného v tom podtextu nejde. :)
Inu, v předchozím perexu k songu týdne jsem se vykecal až příliš, tak tady to zase trochu zkrouhnu. Můj dnešní výběr songu týden byl velmi jednoduchý, protože tuhle píseň již slušnou dobu nemůžu dostat z hlavy. Ano, již minulý týden jsem tu měl něco z Koreje, ale podruhé to snad nikoho nezabije. Předpokládám, že už víte, o čem je řeč - jistě, řeč je o Gangnam Style. Tento song jsem si oblíbil totiž i já - ano, i já! Ten, který na většinu songů současné doby těžce zanevírá. Je však třeba se něčemu divit, když pisatel tohoto článku je blázen do Východní Asie (dobře, do Japonska ponejvíce)? Není to třeba. Gangnam Style mám poslední dobou neustále v hlavě, pořád v ní slyším "ooopa Gangnam Style" a vidím zpěváka tančícího podivný tanec ve stáji s koňmi. Tohle prostě musí být songem tohoto týdne!

#37 Younha – ほうき星

16. září 2012 v 22:10 | Sai
Ano! Áno! Ja! Yes! Hai! Sí! Oui! Da! - sakra, já vám ani nevím, v kolika dalších jazycích dokážu říct ano, ale to není podstatné, protože se konečně stalo to, co se mělo stát už mnohem, mnohem dávno - nová kapitola Ďábelského chtíče is released! Sugoi! Wunderbar! Ale ne, ne... blbnu. Strašně šílím. Ano, tento úvodník k songu týdne bude nejspíš ten nejpraštěnější, jaký jsem kdy napsal (a nejspíš i napíšu). Ale což, mám k tomu snad dostatečný důvod, ne? Že ne? Pche. V mé kůži pro to teda důvod mám. Když se po jednom a půl roce odhodláte k napsání jedné kapitoly k jedné kapitolovce, je to prostě úspěch, ne že ne. A vůbec - dost mého jásání, moc blbnu.
Pokud se ptáte, proč minulý týden nebyl vyhlášen song týdne, odpověď jest prostá: chtěl jsem vzdát hold mým sluchátkům. :D Abyste věděli, minulou neděli (když jsem měl vyhlásit song týdne) mi vypověděly nadobro službu sluchátka, které jsem měl několik let. Chtělo se mi za ně málem už vyhlásit nějaké veřejné RIP, ale nakonec jsem omezil jen na to, že jsem pro tento týden nevyhlásil song týdne. Protože když teď nemůžu dál pouštět ve sluchátkách hudbu (víte, jak strašné to je pro takového music freaka jako já?), tak vám na ten jeden týden symbolicky zkusím rovněž po stránce hudební zatnout tipec. Haha... dobře, tak aspoň symbolicky, řekněme.
Teď už ale dost tlachání. Sedmatřicátým songem týdne je něco z Koreje (ano, opět ochutnáte něco z asijských luhů a hájů). Je to však něco, co je paradoxně zpíváno v japonštině (tak né asi... říká japanofil). Song Hókiboši (v překladu kometa) od korejské zpěvačky Younhy.

#36 Everything But The Girl – Missing

2. září 2012 v 21:55 | Sai
Muhehe! Jsem po týdnu zpět. A mám opět holé ruce - holé ruce plné mozolů, potu, špíny, jizev a jiných známek tvrdé práce, které konají práci. Posunují optickou myš a jejich prsty ťukají do klávesnice. Doprošuji se uznání mé tvrdé práce!
Hm, myslím, že dnes jaksi hýřím vtipem, takže by bylo nejlepší tomu zatnout tipec, když už je ten konec prázdnin a já bych měl nejspíš symbolicky zamáčknout slzu v oku. To ale neudělám, protože se docela do té školy i těším.
Že jsem blázen? To vím už dávno, ale rád bych objasnil proč se tak těším, když teď nastoupím do toho pravděpodobně nejnáročnějšího gymnazijního ročníku - septimy. Abyste věděli, tak náš gympl každoročně organizuje Majáles - což je takový highlight školního roku, během nějž přijíždí do našeho města jak místní, tak populární kapely z celé republiky (minule to byli Airfare, předminule Wohnouti...). Každý Majáles se vždy skládá z průvodu a programu odehrávajícího se na náměstí, přičemž obojí je stylizováno na nějaké téma a program obsahuje i divadelní scénku. Předminule to třeba byl Cirkus, minule zase Pohřeb samostatného gymplu (protože jsme se z důvodu šetření finančních nákladů sloučili se zdravotní školou). A právě tvorba té scénky mě na tomto školním roce hrozně láká. Už minule jsem byl totiž byl organizátory osloven, ať něco napíšu, ale bohužel mě oslovili až příliš pozdě. Letos však organizuje Majáles náš ročník a já jsem pro něj naprosto zapálen - a bacha, já se zapaluju pro máloco. Takže letos... bude Sai psát divadelní scénku! Ať to stojí, co to stojí! Když už se nezapíšu do historie dějin, určitě se zapíšu do historie našeho gymplu sepsáním nějaké prudce šílené scénky! :D
Tak, teď už ale něco normálního a tématu se týkajícího. :) Vyhlašuje se totiž song týdne, kterým jsem zvolil píseň, jež jsem chtěl už hned několikrát vyhlásit songem týdne, ale vždy mi nějaká nakonec padla více do oka. Tentokrát už ale bude vyhlášena definitivně: je to opět song devadesátých let, jenž se jmenuje Missing. A zpívá jej duo Everything But The Girl.

#35 Game of Thrones Theme

26. srpna 2012 v 21:44 | Sai
Zdravím, mí milí a drazí žeroucňáci!
Ano, věřím, že mnohým z vás se již automaticky pozvedly koutky úst při přečtení názvu článku, jenž indikuje, co že to bude tento týden za song týdne. Ano, bude to instrumentální hudba, bude to soundtracková hudba, bude to hudba z populárního fantasy seriálu, který určitě většina z vás dobře zná. Já momentálně přemýšlím nad tím, zda si přečíst či nepřečíst knihy, abych věděl, co se bude dít, avšak říkám si, že pak by možná pro mě mohl seriál ztratit na své působivosti, až na jaře příštího roku vyjde nová řada. Nicméně: já mívám nemalou trpělivost s lecčím, takže to vidím tak, že si raději počkám na seriál v očekávání toho, co se dozvím nového... pokud mi to teda nějaký chytrák do té doby nevyspoiluje.
A co že se u mě v poslední době děje nového? V podstatě nic, jedu ve starých kolejích. Překládám japonské seriály, učím se japonsky, dívám se na díla japonské kinematografie a čtu japonskou literaturu, rozšiřuji Wikipedii (samozřejmě se zaměřením na japonské záležitosti), sem tam napíšu nějakou ulítlost do mé připravované knihy (která není o Japonsku)... a tak. Vše při starém. A vlastně se už i do té školy těším, až potkám staré známé lidi.
Dobře, už to nebudu dál okecávat. Jako song tohoto týdne jsem vybral úvodní znělku ze seriálu Game of Thrones.

#34 Alice Springs – Jízda

19. srpna 2012 v 22:42 | Sai
Sedím na své židli, hlady se mi svírá žaludek, žadoní o přísun jídla... mně se však nechce vstávat a jít si pro jídlo. Nebojte, nedržím žádnou drastickou dietu, jen se mi prostě nechce vstávat. Vůbec se dnes cítím jaksi unaven a vlastně se hrozně těším na to, jak se dnes krásně vyspím, takže se dnes asi nedočkáte nějakého inteligentního textu v perexu tohoto vyhlášení songu týdne. Kdepak, žádná inteligentní omáčka ze života dnes nebude. Příští týden však věřím, že ano.
Co bude tedy čtyřiatřicátým songem týdne? Tentokrát jsem hmátl po delší době opět směrem do českého rybníčku - znamená to tedy, že tu máme již třetí song týdne z Česka (pokud počítáme česko-slovenskou spolupráci Mira Žbirky a Magdy Šalamounové, je pak čtvrtý). Kdo a co to bude tentokrát? Hitovka a také interpret, kteří zazářili v mých milovaných devadesátých letech minulého století: Alice Springs a její hit Jízda.

#33 Seira Kagami – Never

12. srpna 2012 v 18:16 | Sai
Třiatřicátý song týdne vyhlášen bude právě dnes. Ano, dnes budou rovněž ukončeny letní olympijské hry, pokud se nemýlím; pokud ne, opravte mě, díky. Dnes to bude týden, co Kuřivoj Postnoha opekl historicky svůj první špekáček nad ohněm - bez připálení, bacha na to. A kdo že to ten Kuřivoj vlastně je? Nevím! Pravě jsem si tohle jméno vymyslel, rovněž tak i tu historku se špekáčkem. Prostě jsem si už dlouho nevymyslel nějakou imaginární postavu, tak to dělám nyní. Možná bych o Kuřivojovi mohl napsat nějakou jednorázovku nebo nějakou písničku. Mám, či ne?
To dilema současné. Já však teď song týdne vyhlásit musím: po dlouhé době si vychutnáte něco japonského. Tentokrát to sice odzpíváno v japonštině nebude, nýbrž v angličtině, přesto však japonská zpěvačka autorem písně je. Že mluvím jak Yoda ze Star Wars? No jo, to jsou ještě dozvuky ze včerejška, kdy jsem si řekl, že všem na Facebooku budu právě jako Yoda odepisovat. Myslím, že ze mě museli být všichni šťastní - zvláště když po mně chtěli něco vysvětlit nebo se mnou vést seriózní řeč, chichi.

#32 Peter Bjorn and John – Young Folks

5. srpna 2012 v 18:25 | Sai
Týden se s týdnem sešel, leckterá potravina a tekutina prošla Saiovým trávicím traktem, leckdo pošel horkem, leckdo se pozabíjel, leckdo ukradl ze státní kasy nějakou tu sumičku, leckdo se utopil, leckdo uhořel, leckdo se narodil, ale ne tak úplně leckdo má chuť vypisovat tak stupidně a nepotřebně dlouhý seznam aktivit, který v očích druhých dělají jeho autora ještě větším idiotem. Ano, stačilo by prostě říct, že se toho stalo fakt hodně, ale teď nastává chvíle vyhlášení nového článku: dvaatřicátého songu týdne.
Ale než ho vyhlásím, zkusím vás namasírovat k těšingu na připravovanou knižní recenzi, kterou zde hodím co nevidět. Vzhledem k tomu, že nějaké to čtivo jsem už delší dobu nerecenzoval, by to mohlo být možná chvályhodné, ale taky je tu otázka, zda bude recenze na knihu potěšující či nikoliv. Jo jo, uvidíme... zvláště když se bude recenzovat první kniha v poslední době hodně diskutované trilogie Hunger Games. Bude Sai nešetřit chválou, nebo půjde naopak proti proudu a bude pořádně kritizovat? Nechte se překvapit.
Teď už ale zpět k tomu songu týdne. Vybral jsem píseň Young Folks od švédské skupiny Peter Bjorn and John; nepředpokládám, že by mnohým z vás název písně/skupiny něco říkal, ale myslím, že při poslechu tento song určitě poznáte. Jen do toho.

#31 Eurythmics – Here Comes The Rain Again

29. července 2012 v 19:36 | Sai
Here comes the song of the week again. No jasně, jedenatřicátý song týdne je tu! Se vší omáčkou a okecáváním, jak už to tady zkrátka chodí.
Nebudu tu dělat nějaké statistiky o tom, kolik procent letních prázdnin už uběhlo a kolik ještě zbývá; na tu jsou tu jiní experti. Třeba moje bábi, ale nutno zase říct, že se poslední roky zlepšila a věty jako "uběhla ti už čtvrtina prázdnin!" nebo "tak už máš polovinu prázdnin za sebou!" už jsem z jejích úst neslyšel již hodně dlouho. Naštěstí, říkám si v duchu a klepu na dřevěný stůl. Knock, knock, knock. Nebo... moment, tahle citoslovce zní, jako bych neměl úctu ke svému mateřskému jazyku a nelíbilo se mi hezké české ťuk, ťuk, ťuk. Ale tak jakože jo, líbí, ale... ť se dělá na klávesnici nepěkně. Ha! Alibi je na světě, Sai je osvobozen od zlých nařknutí nepřátel terorizujících jeho mysl. Glory, glory, aleluja. Nebo...? Kruciš! Dobře, dobře, zase tu cpu anglicismy. Jak tedy oslavovat pěkně po česku? To jsem zabil? Hm, po slovensky to zní lépe. Co tedy naplat? Když nad tím tak přemýšlím, máme v češtině nějakou stylově znějící frázi pro oslavení úspěchu? Jestli jo, tak mi ji napište - to si rád přečtu. Naschvál, jestli bude fakt stylová. :)
A teď něco úplně jiného - jde se vyhlásit song týdne. Bude to song od jedné z mých oblíbených zpěvaček - Annie Lennox -, která v době, kdy nazpívala tuhle píseň, působila ještě ve skupině Eurythmics, kterou určitě mnozí z vás znají. Dobře, možná vám nic neříká název, ale jejich songy věřím, že ano. Song se jmenuje Here Comes The Rain Again... který snad rovněž znáte.

#30 Simon & Garfunkel – Baby Driver

22. července 2012 v 19:50 | Sai
Třicet! Yes, tolik songů týdne už jsem včetně tohoto vyhlásil. A pokud se mi nestane něco moc zlýho, tak bych jich ještě takových plus mínus dvaadvacet do konce roku mohl vyhlásit. Jo jo, pořád mě to baví, pořád mě baví předkládat vám své oblíbené kousky, které se mi zrovna pro daný týden hodí. Čím dál častěji však přemýšlím nad tím, zda budu vyhlašovat songy týdne i příští rok, protože když nad tím tak uvažuji, tak sice - ano, aspoň mám jakousi jistotu, že za daný týden nějaký článek vyplodím, ale to je právě ten zádrhel. Někdy na to totiž moc spoléhám a podvědomě si říkám, že když už něco za týden týden vyprodukuju, nemá cenu plodit něco dalšího. Ale nestává se mi to zase tolik často - spíš je to tak, že když za daný týden prostě nemám co napsat, tak se do toho nebudu přece nutit.
Co takhle to příští rok zkusit s filmovými upoutávkami ve formě filmů týdne? Nebo třeba... citáty týdne? Anime týdne? Jméno týdne? Umělec týdne? Drabble týdne? No dobře, tam už jde o autorskou tvorbu a tam by nebylo jisté, zda daný týden něco vyplodím, ale možná by to šlo nějak vyřešit. Napadá vás ještě něco? Kdyby jo, napište to níže do komentu.
Teď už ale pojďme vyhlásit song týdne. Pro tento týden jsem vybral písničku Baby Driver od folkových zpěváků Simona & Garfunkela.

#29 Eduard Artěmjev – Stalker

16. července 2012 v 20:58 | Sai
A je to zase tu. LČD. Letní časová dezorientace. Dezorientace v tom, jaký den v týdnu právě je, ó ano. Za prvních patnáct dní prázdnin to na mě dolehlo už podruhé; to nedobré. Budu se muset holt více orientovat v kalendáři, případně vyhledat nějaký speciální lék proti tomuto zlu. "LČD is a disease, like any other. And there's a cure. A cure - and I will find it!"
Ano, takhle by to nějak řekla v poupravené verzi (dobře, místo "LČD" by řekla "death") jistá postava z jistého filmu. Víte, jaká postava a z kterého filmu to byla?
Dobře, to bylo jen tak bokem. Ale nemyslete si, že úplně bokem. Když už jsem totiž nakousnul ty filmy, rád bych u nich zůstal i při výběru hudby. A teď pozor, lidi: vybral jsem ruskou hudbu. Ne, žádný Kanikuly, Kalinku nebo Kaťušu (všimli jste si mimochodem, že všechny známé písničky z Ruska začínají na K?), ale soundtrack k ruskému filmu. Dobře, tehdy byl ještě Sovětský svaz, takže to bude vlastně sovětská hudba. Pche. Ale ne, nic hrozného to nebude. Ba naopak: je to titulní melodie k jednomu z mých nejoblíbenějších filmů - k filmu Stalker od filmového velikána Andreje Tarkovského.

#28 Alanis Morissette – Still

8. července 2012 v 20:33 | Sai
Já doufám a pevně věřím, že ta vedra, která tento kraj sužují již delší dobou, vystřídá mnohem umírněnější počasí. Když už teplejší počasí, pak ať je obyčejným prosťáčkem snesitelné, a ne takový momenty, kdy má takový prosťáček chuť se i z tý kůže vysvlíknout, jaký mu je vedro. Chci vyhlásit boj za vedro s lidskou tváří!
Hm. Přece jen jsem pouhopouhý bláhový prosťáček.
Jen pouhopouhý bláhový prosťáček si však snad může dovolit vyhlašovat songy týdne, no ne? Věřím, že to nikomu neuškodí, když vyhlásím jako song týdne opět něco od mé oblíbené Alanis - je to song Still. Je zase z jednoho filmu, ale myslím, že by ten film uhodlo jen minimum lidí.

#27 Chuck Berry – You Never Can Tell

2. července 2012 v 14:44 | Sai
No jo, tzv. letní časová dezorientace (LČD) na mě dolehla hned v prvních dnech prázdnin. Určitě to znáte: když jsou prázdniny, tak člověk často zapomíná na to, jaký den v týdnu je a jaké datum vůbec je. Jo, přesně tohle mě postihlo včera, když jsem měl vyhlásit song týdne; vůbec jsem si neuvědomil, že je neděle. Ale což, soudě dle počtu komentářů u posledně uveřejněných článků to snad takový prohřešek není. Pokud jste někde odjetí nebo den co den rajzujete a chodíte ven, pak se máte určitě fajnově a já vám neaktivnost v komentování plně schvaluju. :)
Přestože se mi v tom nehorázném vedru nechce nic dělat, tak stejně něco dělám. Něco dělat přece musím: poslouchat hudbu, sledovat filmy/seriály, číst a psát. To mi k spokojenosti stačí. A pokud bych vás měl uspokojit v těchto parných dnech nějakým dobrým songem, pak bych to teda zkusil písní You Never Can Tell od Chucka Berryho. Je to píseň z jednoho opravdu kultovního filmu a myslím, že ten, kdo jej viděl, tento song určitě pozná.
 
 

Reklama